Manželé Berkovcovi: Jsme jako skládačka. Našel jsem v Marušce ten správný dílek života. Spolu jsou 51 let

Marie a Karel Berkovcovi žijí ve Šťáhlavech na Plzeňsku. Ona už oslavila 70. narozeniny, jemu je 72 let. Když bylo Marii patnáct let, rozhodovala se o budoucím studiu. Na vysněnou střední ekonomickou školu se nedostala. S několikatýdenním zpožděním ji nakonec vzali na dopravní průmyslovku v Plzni. Do stejné školy, ale o dva roky výš, jezdil vlakem z domova i Karel. A protože se znali ze vsi, začal jí pomáhat s doháněním promeškané látky.

Na Mikuláše, 5. prosince 1970, přišla kamarádka a lákala Marii ven. „Potkali jsme ho s kamarádem, tak jsme chodili ve čtyřech. Pak už musel na vlak. Šli jsme ho doprovodit a najednou koukám, že je ruka v ruce. Na nádraží mi dal první pusu a odjel.“

Marii se líbil, pořád na něj musela myslet. „V pondělí, když se šlo do školy, mě vzal kolem ramen a dal všem najevo, že k sobě patříme. To byl krásnej pocit. Od toho okamžiku jsme se od sebe ani nehnuli.“ O Karlovi se říkalo, že je jeden z nejhezčích tamních kluků. „A byl. Sportoval, byl štíhlej a měl takový kultivovaný chování.“ Jejich vztah sílil.

12 fotografií

Po Karlově maturitě všichni očekávali, že bude jako jedničkář pokračovat na vysoké škole. On ale odmítl odjet na studium do Žiliny a opustit svou lásku. Zůstali tedy spolu, záhy však dostal povolávací rozkaz na vojnu. „Myslela jsem si, že skončil svět. Dva dny před tím došlo k našemu velkému sblížení a my jsme si slibovali, že spolu zůstaneme.“

Karel narukoval do Popradu, později ho přeložili do Berouna. Během vojny si vzájemně napsali asi čtyři stovky dopisů. „Psal jsem v podstatě každý druhý den.“ Marie za ním jezdila každý týden. „Někdy mi říkali, že jsem si ho vyjezdila,“ směje se Marie.

Milovat a být milován, to je nesmírné štěstí.
Anton Pavlovič Čechov

Chyběl jim ale společný prostor. Když chtěli být spolu sami, museli vždycky někoho umluvit. A tak se rozhodli, že se vezmou. „Rodiče z toho byli nervózní a divili se proč, když nemusíme. Ale my fakt chtěli být spolu,“ přibližuje Marie a Karel dodává: „Tak jsme do toho praštili.“

„Maruška vypadala krásně, neměl jsem slov. Byl to hezkej den,“ vzpomíná dojatě Karel. „Byl to krok do novýho života. Svatební polibek jsem si vychutnal. Byla to radost, že jsme spolu a že jako manželé máme dveře otevřené, kam přijdeme. Nemuseli jsme někde mrznout nebo někoho umlouvat.“

Láska je vzácné koření – a my ji máme. My jsme svoji.
Vítězslav Nezval

Dva roky po svatbě se jim narodil první syn. „Bylo to nečekaný. Věděli jsme, že jednou děti chceme, ale neplánovali jsme to. Tak jak to přišlo, tak to přišlo, byli jsme šťastní,“ vypráví Karel. O čtyři roky později se narodil Roman.

Život malého Romana visel na vlásku

Marie a Karel se ze synů radovali. Když ale Romanovi byly tři roky, došlo k neštěstí. „Šla jsem jim dělat snídani a chtěla jsem, aby se kluci oblékli. Mezitím jsem šla ještě sebrat prádlo na balkon a najednou křik. A Roman hořel,“ vypráví dodnes otřesená Marie.

„Všechny nebezpečné věci jsme měli nahoře v poličkách. Zapálila jsem pod konvicí a úplně výjimečně zapomněla sirky na stole. On tam přišel, viděl zakázanou věc a škrtal si to proti sobě. Na sobě měl staré pyžamko, ta látka chytla jak papír…“

Roman utrpěl popáleniny břicha, hrudníku a půlky rukou. V nemocnici nedokázali říct, zda to přežije. „Vzali ho helikoptérou do Prahy na oddělení popálenin. Dřív to nebylo jak dnes, my jsme ho tři čtvrtě roku neviděli,“ líčí Marie. „Pan primář mě připravil na to, že nás zřejmě už nepozná, ale všechno se napraví. Viděli jsme, jak ho akorát vede sestřička na převaz. Zavolali jsme na něj a on nic. Během převazování však na nás líp viděl a najednou k nám přiběhl a volal ‚maminko‘.“

Rituál celých 50 let

Manželé si života váží a umí si ho užívat. Mají koníčky, které si navzájem uznávají, umí si naslouchat, a když je jednomu z nich smutno, komunikují. „Jak stárneme, tak je jeden pro druhého čím dál důležitější. Neumíme si představit, až přijde čas, že tu jeden z nás nebude,“ říká Marie.

Každý večer usínají společně. „Máme rituál – nikdy jsme neusnuli, aniž bychom se nedrželi za ruce,“ prozrazuje Karel. „Můj muž by mi nikdy nedovolil, abych spala v jiné místnosti. Známí už mají třeba oddělené ložnice, protože věkem už hůř spí. Můj muž si třeba v noci čte při lampičce, ale mně to nevadí. Je potřeba tolerance.“ „Neusnul bych, kdyby ta druhá postel byla prázdná.“

Podle Karla je ve vztahu důležité vzájemné pochopení, důvěra a láska. „Láska se dá dokazovat různými způsoby. A já nemůžu najít srovnání, jak moc ji miluju.“

Oba se hezky doplňují. Karel je citlivý a něžný, v důležitých momentech však umí rázně jednat. Marie je silná, ale v těžkých chvílích ví, že se může o Karla opřít. „Jsme jako skládačka. Zapadáme do sebe v činnostech i myšlenkách. Našel jsem v Marušce ten správný dílek života,“ vyznává se Karel.

Jaké zmatky provázely začátek svatby? Co dostala Marie k prvním společným Vánocům? Jak uspěli v manželském testu? V pořadu Zlatá láska Marie a Karel přečetli i jeden ze svých zamilovaných dopisů. Poslechněte si další dojemný příběh manželského páru.