Literární matiné 8. 6. 2008

O druhé světové válce už vyšly vagony knih, a přece její historii nebudeme nikdy znát do všech podrobností - prostě proto, že není možné vylíčit životy všech lidí, kteří byli válečnými událostmi poznamenáni, v menší či větší míře zasaženi. Nelze proto nic namítat proti nakladatelské praxi, jež objevuje a zveřejňuje dosud nepublikované rukopisy z oněch let, byť bez výrazných literárních kvalit. Nakladatelství Prostor připravilo péčí Josefa Ruszeláka korespondenci a deníky z totálního nasazení z let 1942-1945, jejichž autorem je básník Jiří Karen. Ten už se vydání nedožil, zemřel roku 2000 jako osmdesátiletý. Jeho život a dílo přibližuje jak editor, tak autor doslovu, literární historik Jiří Pavelka. Ani jeden z nich nenapsal - nejspíš proto, že to považovali za netaktní - o Karenově básnické velikosti. Nuže, Karen byl - řečeno slovy F. X. Šaldy - autorem druhého a třetího nálevu. Výraznou stopu v českém písemnictví nezanechal, což ho spojuje se stovkami veršovců podobného osudu. To není žádná hanba, proto by neměl být jeho portrét zkreslován. Píše-li Pavelka, že "Karen své první básně zveřejňoval časopisecky již v letech 1939-1942, např. v Studentském časopise nebo Jitru", je to polopravda. Ladislav Podmele, jak se Karen ve skutečnosti jmenoval, napsal za protektorátu hanebnou báseň nazvanou Zednářova hymna a uveřejnil ji 11. února 1940 ve Vlajce číslo 34. Tvrdí-li Pavelka, že Karen-Podmele pracoval ve Výzkumném ústavu odborného školství, je to rovněž polopravda. Jako pracovník této instituce byl Karen-Podmele autorem či spoluautorem normalizačních středoškolských učebnic Komunistická morálka a výchova nového člověka (1971), Budování socialismu v ČSSR (1972) nebo Učení o společnosti a státu (1973). Teprve s vědomím těchto skutečností bychom měli číst knížku Kdybych se snad nevrátil... Ale to jen v případě, že už jsme přečetli Ortena i Poláčka, Weila, Muchu a dlouhou řadu dalších autorů, kteří o druhé světové válce podali své literární svědectví. Přesto nelze říci, že Karenova kniha je nezajímvaá. Přinejmenším dopisy, které mu psal mladý Jiří Šotola a mladý Zdeněk Rotrekl, za přečtení stojí.