Kulečník a moře. Rozhlasový sloupek básnířky Kateřiny Bolechové

Dnes je kulečníková éra téměř passé, nastoupily jiné fenomény. Sama jsem nehrála víc jak dvacet let. Nedávno, po jednom autorském čtení se nám ještě nechtělo domů a tak jsme si to namířili do non stopu. No a stál tam starý, ošoupaný kulečník, jeho plátno jevilo stopy různých nápojů.

Domluvili jsme se, že si zahrajeme dva a dva proti sobě. Někdo vymyslel, že pokud dvojice prohraje, lehne si na zem a udělá brouka. To jsem odmítla, ne kvůli svému věku, ani kvůli tomu, že bych musela ležet na zemi a třepat nohama i rukama, ale nějak se mi do brouka nechtělo.

Nakonec se domluvilo, že kdo prohraje, platí pití. Měla jsem štěstí, takže jsem se v prohrávající dvojici skoro neocitla. Servírka nás neustále upozorňovala, abychom stůl nepolili. Ten už měl dost vyschlých moří i tak.

Hraní mi moc nešlo a tak jsem se soustředila na jisté detaily. V jednu chvíli jsem si všimla, že koule číslo deset stojí na břehu kulečníkového moře.

Začala jsem přemýšlet, kdy jsem vlastně úplně poprvé viděla moře já. Bylo to v Bulharsku, v místě Aheloy. Stála jsem tehdy na břehu a dívala se do tmy, tam bylo moře. Víc jsem ho slyšela, než viděla, mohutně řvalo a bílou pěnou omývalo nohy kamenných výběžků. Bylo mi deset.

KATEŘINA BOLECHOVÁ
Českobudějovická básnířka je autorkou sbírek Rozsvícenou baterkou do pusy, Antilopa v moři k majáku daleko má, Pohřebiště pecek a Strop nade mnou jednou zmizí. Věnuje se také tvorbě koláží.

Osobnosti jihočeského kraje píší a čtou glosy pro Český rozhlas České Budějovice.
Jejich zamyšlení vysíláme každý všední den v 7.40 hodin, najdete je také v audioarchivu. Psané sloupky si můžete přečíst ZDE.