Kateřina Bolechová: Zabijačka
Na zabijačce jsem se ocitla úplnou náhodou a myslím, že to bylo poprvé a naposled. Před pár lety jsem jezdila za kamarádkou do Písku, při jedné mé návštěvě mi oznámila, že na druhý den vyrazíme do nedaleké vesnice na statek, kde se vše odehraje.
Celkem jsem se těšila, nikdy předtím jsem totiž na zabijačce nebyla. Osudného dne nebylo zrovna ideální počasí, foukal silný vítr, což nám ovšem nevadilo, jelikož celá zabijačka se odehrávala v prostorné kuchyni statku.
Po příjezdu jsem se šla podívat do chlívku na prase, to bylo překvapení. Spadla mi brada, prase bylo obrovské. Jen mě tak napadlo, jak ho asi dostanou z toho chlívku.
Představovala jsem si, jak řezník honí prase po dvorku, ovšem nic takového se nestalo. Prase setrvalo na svém místě. Před jeho násilnou smrtí jsem prchla do azylu kuchyně, tudíž vůbec netuším, jakým způsobem bylo usmrceno.
Po chvilce povídání v kuchyni, kde bublaly hrnce s vodou, vtrhla do kuchyně žena v zakrvácených latexových rukavicích a podivným úsměvem na rtech. My ostatní, co jsme seděli u stolu, jsme se na sebe udiveně podívali a žena začala nadšeně volat: „Pojďte se honem všichni podívat, to je úžasné, jsme si tak podobní, ty orgány jsou skoro jako lidské.“
Já tedy nešla, ačkoliv ve mně na chvíli zavládl zmatek, jestli člověk nakonec nepochází z prasete. Ze zabijačky jsem neochutnala nic. A ta dáma v latexových rukavicích byla patoložka z Plzně.
Nakonec musím říct, že to byla výjimečná smrt. Málokterému praseti se totiž naskytne, aby bylo ohledáno patologem.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
