Kateřina Bolechová: Prodavačky
Téměř všichni jsme zákazníky, ale jen někdo je i prodavačem či prodavačkou. I já se ocitla za pultem. Ne, nechtěla jsem být prodavačkou a ani jako dítě jsem si na ni nehrála, na rozdíl od některých svých vrstevníků a vrstevnic.
Ale znáte to pořekadlo „nikdy neříkej nikdy“. A tak se stalo, že jsem jednoho dne stála v krámě obchodního centra jako personál.
A věřte, že jsem tam vstupovala s mnoha předsudky. Začátky byly těžké, téměř dvanáctihodinové směny chození a stání na tvrdé dlažbě, večer jsem si nohy máčela ve kbelíku a častokrát si říkala, jestli to vůbec budu schopna vydržet.
A vydržela jsem i se zablokovanou páteří, bolestmi ramene a každého kloubku v těle, vydržela jsem palety zboží, jejich vybalování i zabalování, vydržela jsem přeceňování a naceňování, akce, řezání prázdných krabic a spoustu dalšího.
Možná se ptáte, kde jsem nechala zákazníky? Začnu u sebe. Než jsem vstoupila na území obchodního centra jako zaměstnanec, považovala jsem se občas za obtížného zákazníka. Ale po zkušenostech prodavačky, jsem mnoho věcí v tomto směru přehodnotila.
Poznala jsem spoustu nových lidí, a to nejen v daném kolektivu, ale i z ostatního personálu centra. A mnozí z nich byli milí lidé, kteří prožívali obyčejné věci, někdy strasti, jindy radosti, ostatně jako každý smrtelník.
Zkuste odhrnout pomyslnou oponu, pokladny nepřetržitě pípají, k rampě přijíždějí auta plná těžkých palet, bude třeba nandat zboží, kam patří, u jednoho z regálů stojí zaměstnanec, vedle sebe horu plných krabic, otáčí se, má vaše oči, ruce, nohy, všechno, jste to vy a čeká vás pořádná dřina.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
