Kateřina Bolechová: Hvězdářka
Nedávno jsem se ptala malé dcery své kolegyně, čím by chtěla být, až bude velká. Celkem bez váhání mi odpověděla: „Pošťačka.“ „Hm“, pomyslela jsem si. Proč ne, děti touží být lecčíms.
Možná jsem čekala něco jiného, za mých dětských let chtěly být dívky učitelkami či zdravotními sestrami a kluci většinou popeláři, mašinfíry nebo lékaři. Ačkoliv popelář je u dětí stále evergreen.
To já jsem měla úplně jiné sny a představy. Faktem je, že jako hodně malá jsem se natřásala se švihadlem coby mikrofonem a zpívala kolem dokola bludičku Julii, což značí, že jsem asi zamýšlela stát se zpěvačkou, později jsem hrála na imaginární bubny a kytaru, jeden čas jsem dokonce chtěla okupovat hokejovou bránu.
O něco později jsem své představy trochu změnila a škála mých potenciálních povolání opět nebyla příliš skromná. Od hvězdářky přes astronautku až po prezidentku.
Po maturitě jsem našla odvahu žádat o místo na hvězdárně. Dodnes vidím tu scénu, za stolem sedí muž vědeckého typu a ptá se mne, jaké známky jsem měla z fyziky a matematiky. Bez jakéhokoliv ostychu ze sebe vysypu: „Čtyřky“. Muž zvedne oči, zakroutí hlavou a povídá: „Tak to by nešlo.“
A bylo, dráha hvězdářky shořela ještě před startem. Nakonec jsem ve svém pracovním životě dělala spoustu věcí, avšak ne vším jsem byla ráda. Ačkoliv každá zkušenost je k nezaplacení.
Občas se v noci dívám na oblohu, pozoruji vzdálená světýlka a přemýšlím o tajemství vesmíru a upřímně řečeno, bohatě mi to stačí. Jsem totiž sama sobě balkonovou hvězdářkou.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
