Kateřina Bolechová: Časosběrné ponožky

Po krátkém šumotu se ozvala paní, řekla nějaké jméno a název, nepamatuji si.

A dál povídá: „Uděláte si na mě chvilku?“

Já na to: „Právě jdu natáčet do rozhlasu.“ /to abych zdůraznila svou „důležitost“/

Paní: „Mohu vám tedy zavolat večer?“

„A co jste potřebovala?“ Ptám se.

„Máme pro vás nabídku ponožek.“

„Ponožek mám dost.“ Odmítám rázně.

„Ale ještě bych vám chtěla nabídnout…“

Skáču jí do řeči: „Mám všeho dost.“

Pak jsme si vzájemně popřály hezky den a zavěsily. Později jsem o tom přemýšlela a napadlo mě, že jsem mohla paní říct, že by mohla zkusit nabízet ponožky, co nám zůstaly po tátovi. Jsou netknutý a je jich celý pytel. Navíc jsou to ponožky od sedmdesátek minulého století až po současnost. V podstatě časosběrné ponožky. A na to by se lidé možná chytli, když by se v telefonu ozvalo:

„Halooo, máme pro vás nabídku časosběrných ponožek.“ ¨