Jiří Březina: Zdravení

Protože jsem byl relativně slušný hoch, dospěláky jsem vždycky uctivě pozdravil. „Dobrý den“ řekl jsem. „Ahoj“, odpovídali oni.

Když se teď, ve svých osmatřiceti letech do toho domu občas vracím, potkávám ty samé dospěláky. Pravda, jsou o něco dospělejší než kdysi. A opět je zdravím: „Dobrý den.“ V odpověď už ale neslýchám žádné „ahoj“, jen trochu rozpačité „Dobrý den“.

Pokaždé mě to trochu vyvede z rovnováhy. To dávné „ahoj“ by mi bylo milejší. Ale nedá se nic dělat, už jsem zkrátka taky dospělák.

Můj synek sousedům u nás v domě tyká, tak jak to dělají ti nejmenší. Dospěláci mu na jeho „čau“ odpovídají stejně. Ale dlouho mu to asi nevydrží, protože sousedovic kluk už mi tykat přestal a jeho „ahoj“ se změnilo na klasický  prepubertální „brý den“.

Zkrátka, zdravení je velká věda. Člověk aby pořád řešil, do jaké pozdravové kategorie kdo patří, aby to všechno provedl správně.

Oč jednodušší to asi mají lidi, kteří nezdraví vůbec.