Jiří Březina: Zdravení
Vyrůstal jsem v paneláku o 18 partajích, takže o setkání se sousedy jsem neměl nouzi.
Protože jsem byl relativně slušný hoch, dospěláky jsem vždycky uctivě pozdravil. „Dobrý den“ řekl jsem. „Ahoj“, odpovídali oni.
Když se teď, ve svých osmatřiceti letech do toho domu občas vracím, potkávám ty samé dospěláky. Pravda, jsou o něco dospělejší než kdysi. A opět je zdravím: „Dobrý den.“ V odpověď už ale neslýchám žádné „ahoj“, jen trochu rozpačité „Dobrý den“.
Pokaždé mě to trochu vyvede z rovnováhy. To dávné „ahoj“ by mi bylo milejší. Ale nedá se nic dělat, už jsem zkrátka taky dospělák.
Můj synek sousedům u nás v domě tyká, tak jak to dělají ti nejmenší. Dospěláci mu na jeho „čau“ odpovídají stejně. Ale dlouho mu to asi nevydrží, protože sousedovic kluk už mi tykat přestal a jeho „ahoj“ se změnilo na klasický prepubertální „brý den“.
Zkrátka, zdravení je velká věda. Člověk aby pořád řešil, do jaké pozdravové kategorie kdo patří, aby to všechno provedl správně.
Oč jednodušší to asi mají lidi, kteří nezdraví vůbec.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
