Jihočeši – Petr Porcal
Posloucháme-li příběhy českých emigrantů po roce 1968, vyprávějí většinou o politické perzekuci a nesvobodě, která je dohnala k odchodu. Budějovický rodák Petr Porcal (1944) však upřímně přiznává, že odešel do emigrace z mladické nerozvážnosti.
„Kdykoli na to dnes vzpomínám, uvědomuji si, že jsem utíkat vůbec nemusel. Bral jsem to spíš jako dobrodružství, toužil jsem poznat svět. A protože jsem byl mladý, neohlížel jsem se na nic, ani na svou matku, která to těžce nesla.“
Kdyby byl Petr Porcal dostudoval v socialistickém Československu obor dějiny umění, nejspíš by se pak vrátil do Alšovy jihočeské galerie v Hluboké nad Vltavou a v klidu a míru tam přečkal normalizační dobu. S odchodem do emigrace se mu tento svět na mnoho let uzavřel, zato se před ním objevily nové možnosti. „Když je člověk mladý, má odvahu a spoustu sil. Na co sáhne, to se mu mění ve zlato.“
Tak docela idylické to ale nebylo. Začínal v Rakousku jako zedník, ale brzy poznal, že takovou práci rozhodně celý život dělat nechce. Podařilo se mu najít pomoc v Holandsku, kde mohl nastoupit na univerzitu a dokončit studium dějin umění.
„Když opustíte domov, nemůžete žít s trvalou nostalgií. Tak jsem i já přestal vzpomínat na Budějovice a hleděl jsem si toho, co jsem právě prožíval. Naučil jsem se holandsky, pustil jsem se do studia, které bylo docela náročné, a dostal jsem se díky holandskému institutu pro dějiny umění ve Florencii do Itálie.“
Do Florencie se Petr Porcal okamžitě zamiloval, a ta náklonnost ho už nikdy neopustila. V dalších letech se před ním otevřely různé možnosti, dostal se dokonce i do New Yorku, ale všechno ho stále táhlo zpátky do Florencie. Nakonec tu zakotvil jako vysokoškolský pedagog, který vyučuje americké a kanadské studenty. Právě ve Florencii, kam jezdí studovat dějiny umění celý svět, totiž působí na padesát severoamerických univerzit.
„Po roce 1989 jsem vážně uvažoval o tom, že se vrátím domů. Ale v Itálii se mi v 90. letech narodila dcera, a to rozhodlo, že už nejspíš definitivně zakotvím ve Florencii. Ale na jih Čech samozřejmě jezdím moc rád. Je to tak, že když jsem tady, docela zapomenu na Itálii, mluvím a myslím česky a cítím se tady doma. A když se pak vrátím do Florencie, je ze mě zase Ital. Ta dvojí identita, to je bohatství mé duše.“
Poslechněte si celé vyprávění tak, jak jej zaznamenala redaktorka Hana Soukupová:
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
