Jihočeši – Josef Režný

Strakonický muzikant Josef Režný

Maloměstu i politické zvůli navzdory se stal před půlstoletím Josef Režný postavou, kterou lidé nepřehlédli a museli ji respektovat. Byl to on, kdo vymyslel a po léta organizoval věhlasný Mezinárodní dudácký festival ve Strakonicích, kdo rodnému městu složil k nohám rodinné stříbro.

Založil Prácheňský soubor písní a tanců a desítky let jej vedl. Po vsích v Pošumaví sesbíral více než tisícovku lidových písní. Popsal a zachoval přes sedm desítek národních tanců. Je autorem třicítky publikací. Položil základ expozici dud pro Muzeum středního Pootaví ve Strakonicích a sám mnoho let řediteloval muzeu ve Volyni. K folklóru a ke svému uplatnění v něm směřoval přímo. Dostal se k němu ale cestou klikatou. Svěřil ji Českému rozhlasu České Budějovice v životopisném cyklu Jihočeši.

„U nás se zpívalo, jak jen se mohlo. Babička, maminka, tatínek. A já, jakmile jsem nabral trochu rozumu a uší, tak jsem se také začal zabývat zpíváním,“ líčí Josef Režný rodinnou atmosféru dvacátých let minulého století. Vystudoval gymnázium, hrál na basu ve studentském orchestru a záhy se stal i sbormistrem městského pěveckého spolku Palla. V druhé polovině čtyřicátých let vstoupil do Strakonické dudácké muziky a poté, co jejího dudáka komunisté uvěznili, naučil se hrát i na dudy. A ty se mu staly osudem.

„Můj zájem se stočil tak, že jsem začal sbírat lidové písničky,“ vypráví, „jezdíval jsem na kole po vsích a oslovoval lidi. Ale oni mě často vyháněli a pouštěli na mě psy, mysleli si, že jsem z okresu a že jdu zakládat JZD. V Kocelově po mě dokonce hodili sekerou. Ale postupně jsem si okruh spolupracovníků rozšiřoval, pravidelně je navštěvoval a zapisoval jejich písničky. To byly zážitky! Jen tak si s nimi někde sednout uprostřed polí a zpívat...“

Z těchto aktivit se zanedlouho a logicky narodil soubor písní a tanců: „V roce 1949 jsme se už jmenovali Prácheňský soubor a ten vytvořil svou vlastní historii, která trvá dodnes,“ říká Josef Režný. Soubor si velice rychle vybudoval celorepublikové i mezinárodní renomé a jeho zakladatel se zařadil mezi přední české národopisce. Tehdejší politická reprezentace to ovšem sledovala s nelibostí. „V podmínkách Strakonic a některých nedobrých strakonických lidí se těžko pracovalo. Několikrát jsem se dostal do úzkých, vyhazovali mě ze zaměstnání.“ Nakonec si svého Josefa Režného našla Volyně. Tamní národní výbor ho angažoval pro vybudování muzea v rozpadající se tvrzi. V tomto nelehkém úkolu se Josef Režný našel a tam také ponejprv zakusil podporu a uznání.

Poslechněte si celé vyprávění tak, jak jej zaznamenala redaktorka Eva Kadlčáková.