Jediný hospic v jižních Čechách
Takzvané hospicové hnutí má v České republice velké zpoždění. Zatímco na západ od nás se o nevyléčitelně nemocné a umírající stará celá řada institucí, u nás je tato péče zatím relativní novinkou a také její nabídka neodpovídá potřebám společnosti. Jediný jihočeský hospic, který stojí v Prachaticích, teď navštívíme...
V roce 2000 založilo několik prachatických obyvatel Sdružení Svatého Jana Nepomuka Neumanna s úmyslem postavit ve městě zařízení, které by umožnilo nevyléčitelně nemocným v důstojných podmínkách dojít až ke konci života. Po pěti letech už stál nedaleko hlavního náměstí areál hospice, vybudovaný nákladem 70 milionů korun. Jak říká ředitel Robert Huneš, samotný rozjezd hospice ale nebyl bez problémů.
"Dlouho jsme se potýkali s relativně malým zájmem pacientů. Ne všechna lůžka byla obsazená, hospic jsme provozovali jen na poloviční kapacitu, přičemž celkem tu je 30 lůžek. Takže první rok jsme měli obsazeno patnáct lůžek, nyní po třech letech je obsazenost zhruba 28 lůžek. V tomto směru tedy už problém není; problém je v tom, že správně by měl hospic praskat ve švech, měl by zde být pořadník na umístění, protože potřebných je v okolí více než lůžek."
Ve společnosti, kde je smrt a umírání do značné míry tabu, budí zařízení jako hospic stále určitý ostych. O to překvapivější je, že se po dvou letech fungování hospice v Prachaticích objevila parta studentů Střední pedagogické školy, kteří začali ve svém volném čase navštěvovat nemocné. Pro tuto práci je nadchla vychovatelka Helena Hanušová, která také připravuje program schůzek.
"Měla jsem zapůjčenou literaturu z hospice, a tou jsem se trochu inspirovala. Protože zdejší zařízení je poměrně nové, tak ani sociální pracovnice, ani nikdo ze zaměstnanců nemá dost zkušeností, takže to zkoušíme. Zjistili jsme, že nabízené aktivity mohou být naprosto nenáročné. Například pro člověka, který je permanentně upoután na lůžko, je velkým výkonem, pokud vůbec zvedne paži. Takže naše cvičení je třeba jen o tom, že pacient zvedne několikrát ruku a dá ji zase dolů."
Jednou z těch, které docházejí za pacienty, je také studentka Dáša Svobodová. Znalosti z pedagogiky, které získává na škole, se podle ní výborně hodí i do prostředí hospice.
"První, s čím jsme za pacienty přišli, byl zpěv. Ten nám totiž nedělá problémy a lidem se to moc líbilo. Chtěli, abychom přišli znovu. Časem jsme se ještě s kamarádkou dohodly, že budeme za některými pacienty docházet i soukromě, mimo program. Takže nyní jednou až dvakrát týdně docházíme za pacienty, kteří se stali našimi přáteli."
Zprávy z iROZHLAS.cz
-
Bitevní roboti jsou sice přesní, ale usnadňují rozhodnutí zahájit válku, varuje americký etik
-
Opilá policistka, která zaklekla před nočním klubem mladou dívku, vyvázla bez trestu. Čeká se na inspekci
-
‚Nemohla se z toho vymanit.‘ Obžalované z vraždy léčitele byly zcela pod jeho vlivem, tvrdí znalec
-
Pokud někdo nakoupí pět zbraní najednou, je potřeba na to upozornit, vysvětluje Rakušan
