Jan Štifter: Matrikářky

Občas pro někoho zpracovávám rodokmen, studoval jsem kdysi stará písma i historickou němčinu a genealogie mě baví – tak občas potřebuji něco nejen z archivu, ale ještě z matričního úřadu.

V neděli večer jsem napsal úřednici e-mail s žádostí o dohledání informace, v pondělí po 6. hodině ranní mi přišla odpověď.

Vzpomněl jsem si na zážitek z matriky v Písku, kde jsem se před lety zastavil osobně a už bych tu chybu nezopakoval: matrikářka dlouhé minuty studovala zákon s tím, jestli může mé žádosti nevyhovět – nechápala, jak můžu nevědět, u jaké církve byli mí předci na počátku 20. století, pohoršovala se, že jsem přišel v úředních hodinách, protože tyhle věci je lepší dělat v neúředních – co kdyby někdo další něco potřeboval – a nakonec nechtěla přejít z místnosti do místnosti, kde ležely staré knihy – co kdyby jí do té první někdo volal a ona tam právě nebyla.

Připadal jsem si jako kouč nebo manažer osobního rozvoje, když jsem větami typu: „Pojďme na to… To zvládneme… Nebojte se, nikdo další tu není a nikdo nezavolá…“ matrikářku posouval k výkonu.

Povedlo se, stálo mě to hodinu života a spoustu energie, ale odnášel jsem si kopii dokumentu - a nakonec i dojem, že Češi nevedou války ne ze své přirozenosti, ale kvůli matrikářkám, aby nemusely zapisovat případné ztráty. Ale v pondělí v 6 hodin ráno jsem si spravil chuť, čest všem výjimkám.