Ján Sliacky: Proč

Zaskočil jsem vás? Otázka proč, napadne vás, patří přece spíše k dětskému věku. Souhlasím. Ale...

Pamatujete si, jak jste jako školáci poslouchali výklad učitele? Vzpomeňte na reakci třídy po pedagogových otázkách – chcete se na něco zeptat, rozumíte všemu? Většinou nastalo hrobové ticho. Dobrý učitel si povzdechl, a opakoval výklad. Věděl, že kdo se neptá, ničemu nerozumí.

Jak říká můj otec mající zkušenosti se vzděláváním dospělých: ten, který ničemu nerozumí, ani neví, na co se má zeptat. Ten, který rozumí alespoň něčemu, má otázky vždy. Ano, čím více toho víme, tím více nejasností nám vyplývá na povrch.

Ztratili jsme možná věkem odvahu a touhu se ptát. Přijde nám to nedospělé. Nebo se necháváme ovlivňovat těmi, kteří na otázky neumějí nebo z různých důvodů nechtějí odpovídat a našim otázkám se vysmívají.

Všimněte si však – kladou nám také otázku: „jak se takhle vůbec můžeš ptát?“ A tu svoji používají proti nám jako zbraň útočící na naše sebevědomí a oprávněný požadavek dočkat se odpovědi.

Já, přiznávám, používám otázky jako svůj štít brnění i meč zároveň. Moje životní praxe mluví jasně. Na první „proč“ na dané téma odpoví všichni. Na druhé následující „proč“ tak polovina a na třetí „proč“ s bídou jeden z deseti.

A reakce dotázaných? Pokašlávání, poposedávání, drbání různých částí těla. Jejich nadřazenost a suverenita jsou najednou v trapu. Pokud chcete vědět víc, ptejte se.