Ján Sliacky: Fronty

Pokladní, i když se snaží, co jim síly stačí, toho moc nezmohou. To je však olej do mého ohně. Ve frontách se ošívám, mnohdy nadávám, někdy docela nahlas. Ale doba si žádá své, a tak mi nezbývá, když se chci najíst, rezignovaně čekat.

V těchto pro mě nesnesitelných chvílích často čtu. Když náhodou pohlédnu na pokladní, probodávám ji pohledem tak jako zákazníky přede mnou: jak je to možné, že se jich ke kase nahrnulo tolik právě tehdy, když se chystám platit já?

Až dnes. Po nákupu se dostávám k pokladně asi dvě minuty před koncem zavírací doby. Zase stojím na konci asi pětičlenné fronty zákazníků. A vtom se to stalo. Vzhlédl jsem k pokladně a za ní byla Ona.

Mladá krásná slečna pokladní, kterou jsem ve „své“ prodejně ještě neviděl. Pánovi, kterému nešla načíst jeho slevová karta, ochotně pomohla a jí se „chytla“ napoprvé. Žádný unavený obličej, jak by se dalo očekávat po směně minutu před koncem pracovní doby.

Dalšímu zákazníkovi, tentokrát seniorovi, znovu s okouzlujícím úsměvem vysvětlila, co a jak při placení kartou dělat. Já na ni hleděl jako na svatý obrázek. Dynamická, profesionální, z pohybů a mluvy sršela sebejistota a dobrá nálada. Neskutečné!

Poté, co mě obsloužila, mi přišlo líto, že to proběhlo tak rychle. Najednou jsem si uvědomil, jak málo stačí…