Ján Sliacky: Budoucnost

Buď se poflakuje po ulicích, experimentuje s drogami nebo v lepším případě kouká do mobilů a vysedává u počítačů. Prý se jí nic nechce dělat. Ale možná to není tak úplně pravda.

Jednou jsem vyzvedával svoje děti z Domu dětí a mládeže. Jak jsem tak seděl v jeho vstupní hale a pozoroval přicházející, odcházející a mezi sebou komunikující děti, sálala z nich na mě neuvěřitelně pozitivní energie.

Děti, o kterých se dnes říká, že jsou ve školách drzé, a chvíli v klidu neposedí, si s sebou nesly různé hudební nástroje či cvičební úbory, a jaly se, po škole a dobrovolně, absolvovat další díl výuky. A to nadšení a těšení se bylo zjevné z jejich obličejů, gest a mluvy...

Podobně silně pozitivní zážitky mám i z „lidušky“, kde dcera navštěvovala výtvarný obor, jakož i ze sportovního areálu, na kterém se při svém pravidelném běhu setkávám s malými fotbalisty a atlety. Nikde ani náznak svévole, drzosti, nezájmu. Jen nadšení, odhodlání, optimismus, řád, snaha a velké množství pozitivní energie.

Naše děti, vnoučata či pravnoučata, na tom nejsou tak špatně, jak mnozí volají. Možná jsou na tom lépe než moje generace, jejíž základní školní věk končil v reálně socialistických osmdesátkách. Ne, o tuto generaci obavy nemám.