Jan Flaška: Spíš nedostatečně než výborně

Vím to, jsem učitel. Každý půlrok si nervózně okusuju nehty nad prázdným formulářem a přemítám, co tam těm svým svěřencům nasázím. A teď, v době distanční výuky, je to rozhodování ještě obtížnější. Tak třeba zrovna u tohohle žáka si nevybavuju ani to, jak vypadá, a přitom mám brát v ohled:

• postoj vedení školy
• doporučení k hodnocení za dané období
• očekávání rodičů
• a metodické pokyny Ministerstva školství, mládeže, tělovýchovy a cizích slov, podle nichž by klasifikace měla prioritně plnit formativní a motivační funkci a přitom zohledňovat specifickou sociální situaci žáka i jeho organizační a technické možnosti.

Kromě toho všeho mi klasifikaci dál trošku ztěžuje i fakt, že jsem od žáka nikdy neviděl jediný vypracovaný úkol. Veškerá komunikace mezi námi se půl roku omezovala na to, že se na mém monitoru jednou týdně objevila mlčící ikonka s rozzuřeným pitbulem. Nereagoval žák na mé otázky proto, že místo výuky masakroval hordu vesmírných mutantů, nebo proto, že ho právě masakrovala horda vesmírných mutantů?

Rozvaluje se s nejnovějším MacBookem v přímořském resortu nebo sdílí nuznou světničku se sedmi neposednými sourozenci a starou nemohoucí babičkou?

Nevím.

Za vypnutou webkamerou a ztlumeným mikrofonem není jisté vůbec nic.

Vím jen to, že zatímco u některých žáků můj výklad padá na úrodnou půdu, u jiných padá akorát tak na stařičký počítač, co pořád padá. To je pak těžké srovnávat a hodnotit.

Pořád ještě zírám do monitoru a přemýšlím, jak ohodnotit tohohle žáka. Nejobjektivnější motivačně-formativní slovní hodnocení, které mě napadá, zní „žák je klidný a při hodinách zbytečně nevyrušuje“. A při pohledu na ikonku s rozšklebeným pitbulem uvažuju, že pro jistotu dodám ještě „a má rád zvířátka“.