Jan Flaška: Papír ničím nenahradíš

Peníze jako dar
Peníze jako dar

Ať si kdo chce, co chce, říká, jsou věci, které prostě nejde nahradit. Třeba papír. Jsou chvíle, kdy si prostě nedokážu představit, že by vůni papíru, jeho tichý šelest a jeho sametový povrch měl nahradit nějaký kus plastu. A nemluvím tím o chvíli, kdy člověk sedí na záchodě.

Ale i když se oprostíme od těchhle přízemností, přijde mi kontakt s papírem jako něco až intimního. Je v tom jakýsi atavismus, zvlášť dnes, kdy jsme si po staletích kontaktu s papírem zvykli hladit spíš svítící kus černého plastu.

Fascinuje mě vědomí, že bříšky prstů ohmatávám něco, co bylo kdysi stromem, který před desítkami let zasadil někdo, kdo už dávno nežije. Možná ten strom celé generace shlížel dolů do údolí a ve své koruně hostil ptáky a veverky.

Jemné šustění papíru mi vzdáleně připomíná šumění větru ve větvích onoho velikána, který přetrval tolik jar a podzimů, tolik suchých let a bezohledných vichřic. Nikdy se dost nenabažím vůně papíru, zejména takového, co prošel lidskýma rukama, které do něj otiskly další vrstvy příběhů.

Zkrátka: ne že bych byl odpůrcem technického pokroku, ale jednoznačně stojím na straně těch, kteří tvrdí, že papír má pořád něco do sebe. Nedokážu si představit Vánoce nebo narozeniny bez toho nenápadného balíčku.

Je to až slavnostní pocit, když ho rozbalím a prohlížím si obálku. Snažím se uhodnout, co mě čeká uvnitř. Pak obálku otevřu a v ní je konečně naleznu: bankovky! Krásné, barevné, voňavé, šustivé papírové bankovky. Kdepak, ten pocit se s plastovou kreditkou vůbec nedá srovnat!

Přivoním k bankovkám, té čiré papírové radosti, a těším se, co si za ně koupím. Za ty, co jsem dostal pod stromeček, bych si mohl koupit třeba nějakou šikovnou elektronickou čtečku knih.