Jan Flaška: Jak vymyslet heslo, které nebude na heslo?

Jan Flaška: Hesla na heslo

Známý dělá správce sítě. Stalo se mu, že jedna starší paní zapomněla své heslo k počítači, a tak ho zavolala, aby ji zachránil. Můj známý se na ni podíval, naklepal cosi do počítače, pak se na ni podíval znovu, zase zmáčkl pár kláves a počítač se rozběhl.

„Jak - jak jste to dokázal?“ ptala se ho uživatelka. „Kouknul jsem se na vás a zkusil jako heslo zadat láska,“ odtušil můj známý. „Jenže láska to nebyla, tak jsem ještě zkusil slunce a to už bylo ono.“ Paní se rozzářila jako slunce a řekla: „No vy jste miláček!“

Jsme obklopení technikou a většina z ní funguje na heslo. Bezpečnost hesel se tak stává velkým problémem. V každém nezaheslovaném počítači se dá najít spousta kompromitujícího materiálu – u pánů jde většinou o obrazové materiály dokumentující tělesné funkce a fyzickou zdatnost krásných mladých lidí, u žen o nekončící hromady fotek z dovolené, na kterých to majitelkám vůbec nesluší a jsou jim vidět špeky.

Pročítal jsem proto rady expertů na počítačovou bezpečnost, jak správně volit hesla. Jedni tvrdili, že správné heslo musí být delší než deset znaků, mělo by obsahovat kombinaci číslic, velkých a malých písmen, diakritických znamének, znaků sanskrtu a hieroglyfů a mělo by být snadno zapamatovatelné.

Druzí experti argumentovali, že lepší než takhle složité heslo je prostě jen dlouhé heslo sestavené z několika normálních, ale naprosto nesouvisejících slov, například „RozbruskaHrtanLemur“ nebo „PrezidentŤululumLobotomie“.

Třetí experti říkali, že je to stejně všechno jedno, protože většina lidí jsou blbci, co svoje heslo rádi prozradí komukoli, kdo jim slíbí iPhone zadarmo.

Nakonec, vymyslet bezpečné heslo není vůbec složité. Složité je si takové heslo zapamatovat. Já, abych o svá bezpečná hesla nepřišel, si je vždycky radši napíšu na papírek a pak zapomenu, kam jsem ten papírek dal. Což je dost mrzuté, protože nevím, co si počnu, až mi někdo za mé heslo k bankovnímu účtu nabídne iPhone zadarmo.

Jan Flaška působí jako středoškolský učitel. Psaní povídek a fejetonů je jeho koníček, stejně jako fotografování, webdesign a práce se zvukovými a grafickými počítačovými programy. Žije v Českých Budějovicích.

Otakar Svoboda: Reklamy

Znáte to, nepříliš atraktivní dívky, potutelné hihňání a rudý muž vše završí překrásným nuceným smíchem. Reklama, po které se chlapi jistě vydají do lékáren, aby i jim narostly rohy. V jiných reklamách padají na otylé bankéře kvádry, vykulené ženy poprvé v životě slastně ochutnávají chemií ošetřené jogurty, které se vydávají za ovocné, nebo piškoty, co předstírají čokoládu. Prací prášky perou jako doma nikdy, léky léčí každou bolest a my trpíme u obrazovek, pláten kin, při čtení deníků, magazínů, všude.

Vždy přemýšlím, komu jsou podobné ataky určeny. Zda skutečně je veřejnost ve své většině tak neostrá, manipulovatelná a naivní až slaboduchá, že nestojí marketingu ani za trochu rafinovanosti a logiky. Ale nakonec musíme vyjít z faktu, že i tyto upoutávky na zboží či služby fungují správně. Jinak by do nich přece racionálně uvažující producenti nevráželi peníze.

A těch aktivit je nekonečně. Zemi brázdí autobusy plné seniorů, kteří nakupují za desítky tisíc hrnce, vysavače či prodávají naopak levně své nemovitosti, v každé trafice při nákupu prostých novin stojíte dlouhé fronty, neboť u pokladen se řeší podávání sázenek a vyplácení minimalistických výher, v některých případech v naturáliích kuřáckých potřeb.

Zejména v problémovějších městech jsou v centru desítky zatemnělých výloh, kde nadšenci bojují s jednorukými vytahovači peněz z kapes. Operátoři se mohou přetrhnout, jak výhodné tarify nabízejí, aby vzápětí trestali každé přehlédnutí spletitých podmínek smluv pokutami a bezskrupulózně zvyšovali tarify pod různými záminkami. Banky vybírají poplatky za čeření vzduchu, kreditní společnosti hlasem sirén vhánějí naivy mezi pevně sklapující Skyllu a Charybdu dvojice exekutor - advokát. Jak dlouho to vše potrvá? Nevím, promiňte, už nemám čas, v televizi zrovna probíhá losování.

Otakar Svoboda byl dlouhá léta kulturním redaktorem České televize. Už druhým rokem je tento novinář a moderátor šéfem Jihočeské komorní filharmonie v Českých Budějovicích.

Roman Kozák: Myši

Bývaly časy, kdy železnice přepravovala doslova vše. To, co dnes zajišťují všechny ty zásilkové, kurýrní, messengerovské a jiné služby, zvládala - vedle přepravy osob a nákladů - zcela samozřejmě i železnice.

Nebyl problém přepravit kterýmkoliv vlakem - včetně posledního šumavského motoráku - doslova cokoliv: od spoluzavazadel, vánočních stromků a živých králíků přes zapomenuté klíče a kastrůlek s obědem po kufry, balíky, kola, lyže, škatule a spěšniny všeho druhu. Vozily se i vodácké lodě, filmy do biografů či pekařské droždí a vlastně vše, co prošlo dveřmi; koneckonců od toho tu vlaky odjakživa byly.

Do sousední stanice takhle chodívala před léty vlakem pravidelně zásilka živých myší. Rovnou stovku pištivých hlodavců sem šumavská lokálka přivážela týden co týden. Příjemcem byl místní obchodník se zvířaty, jemuž myši sloužily jako potrava pro hady, dravé ptáky a drobné šelmy.

Jednou kdosi od vlaku donesl krabici místo do úschovny přímo do dopravní kanceláře. A nějak se stalo, že škatule spadla se stolu na zem. Karton praskl a myši začaly prchat na svobodu. To byl fofr! Pištěly myši i pokladní, jen výpravčí duchapřítomně skočil ke dveřím na perón a zabouchl je. Potom zavelel personálu a v dopravní kanceláři začal lov. Výpravčí odtahoval stoly a skříně, zatímco výhybkář, pakrová i obě kasírky se pustili do chytání hlodavců.

Nu, stihli to jen tak tak, ještě před příchodem příjemce. Ten měl pro patálii dráhy pochopení, ale na překontrolování obsahu zásilky trval. Došlo tedy k přepočítání pochytaných myší - a světe, div se! Napočítali jich sto pět.

Roman Kozák je volarský výpravčí, autor několika knih z železničářského prostředí a ze Šumavy. Nejznámější jsou jeho Pohádky ze šumavských lokálek. Dále též - dle vlastního životopisu - nástěnkář, velocipedista, houbař, fotograf, obřadník, čtenář, recesista a hledač zapomenutých časů.

Ivan Mls: Pátek třináctého

Netrpíte náhodou paraskavedekatriafobií? Proč se ptám. Pokud ano, tak právě dnes vás postihnou všechny příznaky této zákeřné choroby. Popřípadě na paraskavedekatriafobii můžete úplně klidně svádět cokoli, co se vám nezdaří. Pokud jste to totiž ještě nezaregistrovali, je v kalendáři pátek třináctého a onen krásný jazykolam – paraskavedekatriafobie je vznešeným cizozajazyčným označením prachobyčejného strachu z pátku třináctého.

Podobně jako černá kočka přeběhnuvší přes cestu, podcházení žebříku či rozbité zrcadlo patří pátek třináctého k oněm iracionálním strašidlům, o kterých sice jistojistě víme, že žádnými strašidly ani posly špatných zpráv nejsou, ale přesto kdesi v koutku našich myslí jako symboly smůly zůstávají pevně ukotveny.

Pověra o smolném pátku třináctého má prý základ kdesi hluboko ve středověku, neboť v pátek 13. října roku 1307 začal francouzský král Filip IV. Sličný s pronásledováním templářů. Zdravý rozum tedy říká, že pokud nejste templáři, pak vás pátek třináctého nemusí ani v nejmenším vzrušovat.

Na druhou stranu, když sami sobě vsugerujete, že jde o nešťastný den, tak si pište, že se vám něco přihodí. Znalci klasické české romantické literatury by k tomu dozajista doplnili, že v pátek se rozhodně nedoporučuje chodit na jezero prát šátky…

Všechny pověrčivé tak může uklidnit snad jen to, že dnešní kombinace pátku a třináctky je v letošní roce jediná svého druhu. Další pátek třináctého nás čeká až v lednu 2017. Což bude rok, kdy paraskavedekatriafobií budete moci onemocnět hned dvakrát…

Ivan Mls je v současné době editorem Českého rozhlasu České Budějovice. Píše vědeckofantastické povídky, které byly několikrát oceněné Cenou Karla Čapka.

Marie Petrmanová: Skautská výstava

Chtěli byste se dožít stovky? Jak kdy, říkám si občas, podle toho, jak se ozývají staré rány, nebo naopak život přinese příjemné překvapení či dokonce odměnu. Život umí zázraky: letos u nás v Českých Budějovicích slaví sto let velice mladí lidé, dokonce hlavně děti! Jak to, ptáte se.

6. února 1916 tady založila parta větších kluků první skautskou družinu a brzy se k nim přidávali další a potom i děvčata. Už tehdy si čeští skauti říkali junáci a v dochované legitimaci legendární Nušky stojí, že je junaška. Junák nese své jméno i přes zrušení organizace za německé okupace, v padesátých a potřetí v sedmdesátých letech.

Třikrát svou činnost znovu obnovil a v současnosti je největší dětskou a mládežnickou organizací u nás. Nejmenší skauti se u nás jmenují vlčata podle Knihy džunglí, světlušky zase podle Karafiátových Broučků a u vodáků žabičky a starší skauti si říkají roveři. A máme také oldskauty. Všichni si tykáme a většinou se známe podle přezdívek. Tak nějak si nepočítáme věk a na celém světě kromě zemí, kde to režimy nedovolují, máme přes čtyři miliony sester a bratrů všech barev pleti a všech vyznání.

Sama už jsem taková skautská babička. Praskautka. Měla jsem štěstí ve 14 letech, když mě spolužačka přivedla v roce 1968 do oddílu, s nímž jsme tehdy bohužel mohly prožít jen necelé tři romantické roky. Zato po roce 1990 už skautovali doslova odmalinka i moji tři synové a dnes sami říkají, že tehdy si krásně hráli a vůbec si neuvědomovali, co všechno se přitom naučili pro život: nejen vážit si přírody i lidí, ale také jim pomáhat, být parťák, nebát se problémů a nečekat, že je někdo vyřeší za tebe. Prostě být člověkem v tom dobrém slova smyslu. Pro sebe a hlavně pro druhé.

Marie Petrmanová je českobudějovická architektka, ilustrátorka, překladatelka a tlumočnice z rumunštiny a také dlouholetá skautka.

Další sloupky najdete ZDE.