Jan Flaška: Jak potěšit učitele

Po vysvědčení to pak u učitelky doma vypadá a voní stejně krásně jako v krematoriu. Postupem léta pak vzduch v učitelském bytě těžkne, jak ve všech vázách, zavařovačkách a prádelních hrncích jedna po druhé odehnívají všechny ty lilie, růže, gerbery a karafiáty a zvolna se mění v biologický odpad. Čímž chci říct, že když pedagogovi na konci roku koupíte cokoli jiného než květiny, nejspíš ho tím překvapíte a potěšíte.

Třeba taková bonboniéra nebo čokoláda. Ty jsou o něco lepší, protože sladkosti vydrží déle než květiny a učitel je nemusí skladovat v kýblu nebo ve vaně. Bonboniéru může archivovat ve špajzu klidně i přes rok a vytáhnout ji teprve tehdy, když má svátek nebo narozeniny nějaký jeho příbuzný. Podobně užitečným putovním dárkem je i láhev vína, kterou zpravidla posílají rodiče, co vědí, že květiny se nedají pít.

Víte ale sami, že když někoho chcete opravdu potěšit, musíte se do něj vcítit. Zkuste si proto představit, jak se takový pedagog deset měsíců den co den potýká se stovkami rozjívených dětí nebo s partičkami pubertálních výrostků, jak přitom smolí tematické plány a testy, předělává školní vzdělávací program podle nových požadavků ministerstva školství, vymýšlí pracovní listy, vyplňuje výkazy, příkazy, zákazy a vzkazy, čte desítky a stovky písemek, diktátů a traktátů a když přijde domů, znaveně usedá ke stolu a začíná se připravovat na to, že zítra v osm mu to celé vypukne znovu.

Asi vás teď napadlo dát takovému pedagogovi čaj z třezalky a mokrý hadr na hlavu. Kdyby vám to ale nepřipadalo jako dostatečně důstojný dar, pak vězte, že to je jedno. To nejlepší, co totiž můžete učiteli na konci školního roku dát, je pokoj. Alespoň na ty dva měsíce.