Jan Cempírek: Návrat Emilů Holubů

Zajímavý je právě ten moment „něco se zlomilo“, „něco se stalo“. Mohou to být velké dějinné události typu revolucí či příjezdu tanků. Ovšem lidé mají i svá ryze soukromá 11. září.

Pro mě je konkrétním datem, od kterého můj svět už není, co bejval, 8. květen 2004. Co se stalo? Brzy ráno jsem v malé skupině turistů vyšplhal na druhou nejvyšší horu Afriky – Mt. Kenyu.

Jen si to představte. Krásné, mrazivé ráno, slunce se pomalu klube kdesi v dáli nad Indickým oceánem, úplně cítíte tu osamělost vaší malé skupinky, hrdinný cestovatelský výkon, tu nesmírnou rozlehlost glóbu a svoji lidskou nicotu!

Jenže v tom okamžiku váš parťák vyndavá mobil a volá do Prahy: „Čau .. už vstáváš do kolbenky? Cha chá, to já sem právě v Africé, víš? Normálka, pohodička. Helé, je tady zimá, ale jinak dobrý jako. Tak pic a v pátek dáme kafčo.“ Konec.

Svět se mi ten den najednou v přímém přenosu smrsknul na onu příslovečnou globální vesnici, kde dobytí dalekých krajů už nic neznamená. Sbohem Livingstone! Sbohem Emile Holube!

To vygumování prostoru mi vzalo radost z cestování a zabolelo mě u srdce, že svět se stal jen hřišťátkem, kde vyšuměl zázrak překonávání dálek. Ano, mé staré dobré časy končí na horském vrcholku v Africe, kde si kolega za úsvitu domlouvá kafčo v pátek v Praze.

Leč teď je chvíle připomenout mého oblíbeného autora Murakamiho. Ten píše: „… na životě je nejlepší, že nikdy není po tvým….“ A právě to se přihodilo. Koronovirus trhl oponou světa, nebe se vyčistilo a chvilku potrvá, než se zase Pepíci objeví na vrcholu Mt. Kenya.

A přiznávám, mé srdce staromilce si tak trochu lebedí. Ano, zeměkoule se znovu jaksi nafoukla, vzdálenosti dostaly zpět svou dimenzi a z některých zážitků, jako třeba právě z cestování do exotiky, se stala znovu událost a nikoliv rutina.