Jan Cempírek: Konec Mirků Dušínů v Čechách

19. duben 2021

Když jsem byl hoch, toužil jsem mluvit sprostě. Život bez řízných slov mi připadal tak pustý! Zároveň jsem ale byl fanatický milec knih Jaroslava Foglara, a proto jsem mluvil slušně, projevoval se slušně a žil slušně.

Nikdy jsem se nepřidal k sídlištním holomkům, kteří běhali od zvonku ke zvonku a do mikrofonů s gustem halekali ty nejvulgárnější výrazy. Nikdy jsem nikoho nenazval pitomcem. Dokonce jsem ani nepoužíval slovní vycpávku vole.

Až jednou! Správce našeho věžáku Kroupa mě nařknul, že jsem rozbil sklepní okénko. Taková nespravedlnost! Sklo rozbil Hovorka z bytu odnaproti, jenže to jsem nemohl prozradit. Rychlej Šíp, chápete.

Nicméně ucho se utrhlo a já ten samý den s rozkoší napsal na výtah, že Kroupa je ču.... Hvízd. Rozumíme si, že! Černou nesmazatelnou fixou, ať je to tam na věky věků.

Zmocnila se mě euforie. Jo! Jsem borec! Pomsta je sladká. S pocitem dobře vykonaného arcidíla jsem se doma opájel představou zuřícího Kroupy.

Jenže to už se v mém foglarovském srdéčku ozval ušlechtilý Mirek Dušín skřížený s Vinnetouem. Což se sluší sprostě spílat starším? A navíc skryt pod rouškou anonymity? Červíček začal hlodat, až jsem byl jak ementál.

Ach jo. Sebral jsem hadr, ředidlo a vyplížil se z bytu, že tu báječnou sprosťárnu půjdu omýt. Leč, kola osudu se již točila. U bytu naproti právě zvonil Kroupa. „Ten váš malej šmejd, sousede, ten grázl nevychovanej, počmáral výtah!“ zuřil správce a za mohutným panem Hovorkou se třásl můj kamarád.

Naše pohledy se setkaly. Tak to je konec. Teď ukáže na mě a ti dva dospělí chlapi si mě namažou na chleba. Ale ne. Kámoš vzal hrdinně průšvih na sebe. Odšoural se pro kýbl s vodou a já pak hodinu pozoroval kukátkem, jak drhne můj nesmazatelný nápis ve výtahu.

Pak jsem šel vyklepat z kasičky veškeré úspory a na druhý den zacáloval to jeho rozbité okno ve sklepě. Himbajs, pro kamaráda a sprostá slůvka stojí za to žít.

autor: Jan Cempírek
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.