Jan Cempírek: Jak jsem vyzrál na přelidněné Lipno

„Na Lipně bude asi dost lidí,“ říká žena. Zezadu se ozývá starší z dětí: „Jo, jo, spolužák teď dal na Facebook fotky z Frymburka – je tam nával!“ Za pár vteřin doplňuje on-line zpravodajství mladší dcera: „Kámoška právě hodila na instáč fotku vod maríny a je to fakt masakr!“

Blížíme se ke křižovatce u Štilce. Slunce svítí optimisticky na krajinu a na nepřerušovanou šňůru aut mířících za zimními radovánkami. Zatím matné myšlenky na revoltu mi uzrávají v hlavě. Všichni na Lipno? My tedy ne! A zahýbám na Kaplici.

„Co je?“ diví se žena. „Co je? Co je?“ diví se děti, „chceme přeci na běžky na jezero!“ „Jezero? Máte ho mít,“ říkám. O dvacet minut později jsme u hráze Římovské přehrady. „Co vidíte?“ ptám se zbytku posádky. Jezero!

Nasazujeme lyže. Nikde nikdo. Před námi nekonečná bílá pláň, slunce nad hlavou. Jedeme. Kilometr, pět a stále - nikde nikdo. Ve stopě jen my. Krása! Taková krása! Kolkolem panenské ticho, na horizontu pusté dálavy a po stranách strmé břehy. Jen sem tam praskne dutě led. Poprvé nás to vyleká, ale za chvíli jsme už staří pardálové a křupání si nevšímáme. Však je led pěkně silnej!

Hlavní je zážitek a komfort – máme celou přehradu jen pro sebe! Když si představím ty davy na Lipně, je mi do zpěvu! Chachá, to jsem to ale vymyslel! To jsem koumák! Po třech hodinách jsme zpátky u auta. Sundáváme běžky. „Tak co, líbilo? Jakej měl táta nápad?“ dmu se pyšně jak páv.

Kolem jde paní se psem, evidentně místní. Míří k nám. „Jste se zbláznili?“ povídá. „Pročpak,“ divím se. „No, přeci se upouští voda z přehrady a za chvíli to začne pukat! Kdo teď vyjede na led, je cvok, nebo sebevrah!“ Otáčí se a jde si po svých.

Mladší dcera se šklebí. Vyndává mobil a fotí můj protáhlý obličej. „Hej, co děláš,“ odsekávám podrážděně. „Nic. Jen dávám fotku jednoho koumáka na instáč!“