Hana Hosnedlová: Ptáci

Vždycky jsem považovala hrdličky za milé ptáky, symbolizující klid a pohodu, a nešlo mi do hlavy, jak mohou svým vrkáním kamaráda tak iritovat. Až do chvíle, kdy jsem je uslyšela v mnohahlasém podání.

Já jsem pro změnu slýchala z okna našeho předměstského paneláku s každým ranním rozbřeskem kokrhání kohoutů. Zvykla jsem si na to natolik, že když jednoho dne tenhle ranní budíček zmizel, docela mi chyběl.

Horší je to asi s havrany v městských koloniích… ti navíc dokážou udělat pod stromy s hnízdy opravdu pořádný binec! Obdobně jako holubi sídlící pod střechami domů třeba kolem centra města. Přežili navzdory všem možným opatřením a snahám se jich zbavit.

Anebo špačkové, jejichž nálety jsou postrachem zahrádkářů a sadařů. Nedávno se mi na výletě nad hlavou přehnal doslova mrak špačků, že dokázal na chvilku až zaclonit slunce. Vzpomněla jsem si na Hitchcockův kultovní film Ptáci a přeběhl mi mráz po zádech.

Takové kormorány jsem si vždycky spojovala s exotikou mořských krajů, a ejhle, i oni dokážou vzhledem k tomu, že jsou rybožravci, udělat na našich rybnících pěknou paseku.

Přínosem nejsou ani straky, které našly zalíbení v okrajových částech měst. Sýček, který se před časem usadil v našem opelichaném parčíku na konečné trolejbusu, byl možná i užitečný, ale jeho noční houkání nepatřilo zrovna k příjemným zážitkům.  

Tak jsem vlastně vyjmenovala řadu opeřenců, jimž nejsou lidi zrovna nakloněni. Ale zapomněla jsem na ty, kteří v minulosti byli samozřejmou součástí našich ulic a nyní téměř vymizeli. Třeba takový vrabec… Nevím sice přesně proč, ale tak nějak mi v tom uličním koloritu chybí – vám ne?