Glosy: Zlešický unikát, Historie lásky ve slamníku, Já a květiny

Soleirolia soleirolii neboli domácí štěstíčko

Zajímavé osobnosti jihočeského kraje píší a čtou glosy pro Český rozhlas České Budějovice. Jejich zamyšlení uslyšíte každý všední den v ranním vysílání v 7.40 hodin.


Roman Kozák: Zlešický unikát

Bylo to někdy v devadesátém roce; na kole jsem se toulával po Šumavě. Často jsem jezdil bez mapy a na rozcestích odbočoval nazdařbůh, podle nálady. Jednou v neděli, už dávno po poledni, se mé únavě postavila do cesty omšelá hospoda u silnice. Jmenovala se Pod zeleným hájem a já do ní vstoupil. Ani jsem netušil, že těm pár okolním chalupám se říká Zlešice.

Požádal jsem o něco k jídlu, jenže hostinská mě překvapila: „Nevaříme! Ale mohla bych vám přinést něco ze svýho; mám doma polívku…“

Než se vrátila, zvědavě jsem obhlížel skříň prastarého orchestrionu. Stál vlevo u zdi a pamatoval císařepána. „Ještě hraje?“, zajímal jsem se. „Ále, už ho moc nepouštíme,“ zněla dvojznačná odpověď.

V hospodě pospával půltucet místních penzistů. Cumlali pivo, mlčeli, jen pořád pokukovali po dveřích a po hodinách. Úderem druhé vstoupila do lokálu postarší žena a strejcové rázem ožili.

„Tak co, jakýpa to bylo? A japa to dneska dopadlo?“ zasypali dotyčnou otázkami. Dáma v zástěře si sedla do čela stolu - a začala svými slovy, větu za větou, vyprávět obsah pohádky, kterou předtím vyslechla v rádiu. Ano, tu pravidelnou rozhlasovou pohádku, co šla každou neděli v jednu po obědě. Chlapi jí viseli očima na rtech a vstupovali do vyprávění s dotazy, jak to ten princ od počátku asi myslel a esli ten král nebyl krapet natvrdlej…, némlich stejně, jako když rozebírají starosti s vnoučaty, myslivecké spory nebo úmysly starosty.

Víckrát jsem se Pod zeleným hájem nezastavil. Ale tamní unikát jsem na vlastní uši slyšel.

Roman Kozák je volarský výpravčí, autor několika knih z železničářského prostředí a ze Šumavy. Nejznámější jsou jeho Pohádky ze šumavských lokálek. Dále též - dle vlastního životopisu - nástěnkář, velocipedista, houbař, fotograf, obřadník, čtenář, recesista a hledač zapomenutých časů.


Irena Kovářová: Miluji svoji sukni

Nedávno, když jsme šli s mužem po rušné městské ulici, si manžel posteskl, jak málo žen chodí v sukních, když v sukni jim to tak sluší. Co nás ženy vede k tomu, že jsme ve svém životě upřednostnily kalhoty?

Když se ptám mužů, jestli se spíše ohlédnou za ženou v kalhotách nebo v sukni, dostávám celkem jednohlasnou odpověď: „V sukni. A proč? Protože v sukni má žena krásnější a ladnější chůzi. Protože už na dálku definuji, že se jedná o ženu. Protože z ní mnohem víc vyzařuje ženství. Protože je přitažlivější, má silnější charisma.“

Teď jsem uvedla nejčastější odpovědi mužů, které kolem sebe slýchám. Kdybychom my ženy tušily, čím je sukně pro nás a následně pro muže, nikdy bychom se jí nevzdaly. Po tisíciletích nošení sukně jsme zatoužily po kalhotách, ale s nimi postupně ztrácíme svou sebeúctu, ženskou energii, svou stabilitu. Se sukní jsme odložily spojení s matkou Zemí i naší vnitřní silou.

To je příliš mnoho darů, kterých se nechci vzdávat, a proto miluji své sukně a užívám si je. Užívám si volnost a ladnost pohybu, užívám si svou vnější křehkost a vnitřní sílu, užívám si stabilitu, kterou mi sukně dává.

Vyzkoušejte to, milé ženy. Oblečte si sukni a uvidíte, že celý svět nejen zkrásní, ale stane se i mnohem příjemnějším a radostnějším místem pro nás všechny.

Irena Kovářová prošla dlouholetým studiem v oblasti feng-shui, celostní medicíny, esoteriky, angeologie, teologie, prosociální výchovy, umění a historie. Toto vše integrovala do metodologie s názvem architerika. V Rudolfově, kde s rodinou žije, založila takzvanou přírodní zahradu oceněnou mezinárodní plaketou Ukázková přírodní zahrada.


Hana Hosnedlová: Historie lásky ve slamníku

Bylo to asi před padesáti roky, když jsme si s mým nynějším mužem vyrazili na dovolenou k Baltu. Na motorce Jawa 350! Ta nám pak také pomohla k záchranné střeše nad hlavou. Svatý Petr nám totiž v tom chladném létě vůbec nepřál, a tak nás až k moři provázel déšť a studený vítr. A když jsme promočení a zmrzlí zastavili na náměstí malého přímořského městečka, přitočil se k nám človíček a začal obhlížet naši zabahněnou motorku.

Z pana Nyklíčka se po chvíli vyklubal nejen dobrák se slabostí pro jawy a Čechy, ale i místní radní. Takže po chvilce rozvažování nás odvedl do místního učňovského internátu, který byl v létě úplně prázdný. Svěřil nám klíče od pokoje s neuvěřitelně otřískanými palandami a kousavými prořídlými dekami. Pro nás ale v té chvíli úplný ráj.

Rozvěsili jsme po místnosti mokré svršky a zalezli na pryčnách do spacáků. Co to? V proleželém polovysypaném slamníku jsem nahmatala jakýsi čtverhranný předmět a má zvědavost dostala zelenou. Kapesním nožíkem jsem rozpárala slamník a vytáhla na světlo – balíček dopisů převázaný zelenkavou stužkou.

Mysleli jsme nejdříve, že jsou to dopisy některého z učňů, které si vyměňoval se svou dívkou. Ale data jednotlivých listů podepsaných Anuschka se vracela pěkných pár roků zpátky. Řádky psané drobným takřka dětským písmem byly určeny nějakému Maxovi, v té době na vojně. Dopisy plné lásky, slibů a nadějí přežily ve slamníku celé zástupy nováčků, ať už za branami kasáren nebo internátu.

Říkali jsme si, že třeba ta láskyplná slovíčka skrze látku slamníku vstupovala do snů a životů všech těch kluků a mladíků, kteří toužili dobýt svět a s ním i tu největší lásku pod sluncem. Kolika z nich se to asi podařilo?

Převázala jsem ty dopisy zase stužkou a vložila zpátky do slamníku. Aby to poselství lásky a naděje provázelo ještě další generace kluků, kteří budou uléhat na tenhle stařičký slamník v internátu někde na severu Německa.

Hana Hosnedlová je českobudějovická novinářka a spisovatelka. Je autorkou více než desítky knih. Hodně a ráda cestuje po celém světě a o svých cestách napsala řadu reportáží. Je také dlouholetou trampkou.


Radek Štěpánek: Houbařská místa

Letošní houbařská sezona začala dobře. A protože mezi mými známými je i řada vášnivých houbařů, často přijde řeč na houby i v hospodě. S jedním kamarádem jsme tam před pár dny probírali tajemství našich tutových houbařských lokalit. Vyprávěl mi o místě, které znával už jako kluk. Kdykoli se na něm zastavil, přinesl odtud pár křemenáčů. Dvacet let tam nebyl, a když ho po té dlouhé době znovu prvně míjel, zvědavost mu nedala a ejhle! Kouzlo místa fungovalo a vydalo křemenáče i tentokrát.

Také jedno takové místo znám. Našel ho už můj děda, chodil na něj můj táta a i já tam vždycky vyhlížel už od půlky května první dubové hřiby. Je to úplně obyčejná hráz rybníka, po které vždycky vedla lesní cesta. A na ní, přesně ve stopě vyjeté koly aut, měly hřiby své eldorádo.

O místě mluvím v minulém čase. Už neexistuje. Lidé, kteří o něm nevěděli a koupili nedaleko chatu, nechali příjezdovou lesní cestu vysypat štěrkem.

Desítky let fungující partnerství hlíny hráze, podhoubí hřibů a dubových kořenů zničili jediným nevhodným zásahem. Úžasný mikrosvět zmizel z hodiny na hodinu. Jistě nejsem sám, kdo takhle přišel o své oblíbené houbařské místo.

Mikroklima může změnit i příroda sama - když přijde vítr, sesuv půdy nebo kůrovec. I člověk ale dnes vládne silou přírodních dějů, a pokud to dokáže, měl by ji užívat s rozvahou a pokorou. Měl by pamatovat na to, že je lepší se párkrát rozhlédnout, než nenávratně zničí to, co se má vesele k životu. Zničit umíme cokoli, vdechovat život tomu samému ale stále nedokážeme.

Radek Štěpánek je rybář, básník a novinář z MF Dnes. Vydal sbírky Soudný potok a Krajky Pagu a s Terezou Bínovou Rám pro pavoučí síť.


Petra Zimmelová: Já a květiny

Už od mládí mám ráda všechno, co kvete. V dětství to znamenalo držet mě zpátky od květů, z kterých měly být plody, protože jinak jsem otrhala do vázy i kvetoucí jahody. Sama ale květiny pěstovat neumím, bohužel. Pár pokusů proběhlo na zahrádce, ale tam nakonec přežily jen sedmikrásky a ostatní květenu má na starosti babička, které vykvetou i hrábě do země omylem zahrabané.

0:00
/
0:00

Vždycky jsem toužila mít byt plný květin. Zakoupila nebo vyžebrala jsem mladé statečné sazenice, výhonky a doma umístila tam, kde se mi líbilo. Pak jsem přeci jen začala pátrat, kde je pro ně nejvhodnější stanoviště a po zralé úvaze jsem je přemístila.

Zálivka už byl malinko tvrdší oříšek, ale přesto jsem tu a tam květiny zalila, i sem tam pohnojila. Asi špatně nebo málo. Maximálně do tří měsíců začaly všechny kytky vadnout a viditelně chřadnout, až nakonec zhynuly. Vždy mi to bylo líto a chvilku trvalo, než jsem se odhodlala k dalším pokusům. Některé kytičky jsem v posledním tažení zachránila tak, že jsem je věnovala babičce, která je asi nějakým kouzlem vždy uzdravila. Taky jsou u ní dodnes, nemám to srdce je vzít k sobě a znova umořit.

Když už jsem se vzdala představy o životě s pokojovými rostlinami, stal se zázrak. Darem jsem obdržela několik orchidejí, nádherných kvetoucích rostlinek. Přestože k nim přistupuji úplně stejně jako ke všem ostatním, kvetou, rostou a nechřadnou. Nevím, čím to je, ale možná tím, že dostaly jména a povídám si s nimi.

Dokonce se mě kolemjdoucí ptají, co to dělám, že mám ta okna plná kvetoucích krásek v létě v zimě. S úsměvem odpovídám, že vlastně nic moc a spíš je svojí péčí neobtěžuji. To, že si s kytkou povídám moc neventiluji, přeci jen nechci působit dojmem úplně vyšinuté ženské. Daří se jim a já mám okna samý květ a radost, že nejsem předurčena k záhubě všeho zeleného.

Je to asi jako s člověkem, rostlina chce svobodu a nějaké fajn místo k životu.

Petra Zimmelová je vysokoškolská pedagožka. Působí na Zdravotně sociální fakultě Jihočeské univerzity. Celý svůj profesní život se věnuje problematice seniorů. Volný volný čas tráví nejraději se svým malým vnukem, ráda na kole i pěšky poznává Čechy.

Další sloupky najdete ZDE.