Fotograf a cestovatel Jaroslav Havlík fotí nejraději v Tibetu a Nepálu

Přišel totiž na svět za použití pochybné sovětské metody, při které mu porodník vykloubil obě nohy. Zdravotní trampoty jej pak provázely celé dětství. Nejprve musel ležet „ve stroječku“, opakované operace se nedařily, a tak chodil o berlích a na kamarády fotbalisty se mohl jen zdálky dívat. Naštěstí má tenhle příběh dobrý konec, protože Jaroslav Havlík dnes bez potíží pravidelně běhá svých deset zdravotních kilometrů.

Rodina, ve které v Praze vyrůstal, byla co do národností docela pestrá: česko-německo-židovská. „Já jsem vlastně Wintonův vnuk. Moje maminka byla v jednom z vlaků, které sir Winton vypravil koncem 30. let z Československa do Anglie a zachránil tak před smrtí skoro 700 židovských dětí. Kupodivu jsem se to dozvěděl teprve nedávno a byl jsem moc rád, že jsem se mohl se sirem Wintonem setkat a osobně mu poděkovat,“ přiznává.

Jardovo mládí bylo ve znamení krásných šedesátých, ale když pak hledal za normalizace zaměstnání, nikde moc dlouho nevydržel. „Tehdy jsem měl přátele mezi chartisty. Mnozí utíkali z Prahy na venkov a bydleli v různých opuštěných farách, kde jsem je navštěvoval. Moc se mi to líbilo a rozhodl jsem se, že si taky něco takového najdu,“ vzpomíná.

Podařilo se mu získat opravdu zvláštní práci: stal se správcem židovského hřbitova v Jindřichově Hradci. Když opravil přilehlý domek a vypudil z něj myši, měl místo, po kterém toužil: s partou kamarádů tu pořádal neoficiální výstavy, koncerty a setkání. Jenže na malém městě byla StB ještě horlivější než v Praze a otravovala ho tak dlouho, až se nakonec rozhodl emigrovat do západního Německa.

„Emigrace mi dala hodně, i když začátky nebyly lehké. Naučil jsem se jazyk, dostal jsem se mezi lidi, kteří k sobě byli slušní, otevřela se mi cesta do světa,“ říká Havlík. A to bylo podstatné: v horách, nejprve v Alpách a brzy pak v Himalájích, našel krajiny svého srdce (a fotoaparátu, chtělo by se dodat, protože právě v Nepálu a v Tibetu pořizuje nejvíc svých snímků).

Výstava fotografií Jaroslava Havlíka z cest po Nepálu a Tibetu |foto: Jaroslav Havlík

V Německu se stal nakonec majitelem malé hospody a dařilo se mu dobře. Když pak přišel rok 1989 a v Československu padl komunistický režim, v první chvíli o trvalém návratu domů ani neuvažoval.

Dnes žije Jaroslav Havlík ve vesnici Člunek kousek od Jindřichova Hradce, odkud pravidelně vyráží na své cesty do Tibetu nebo Nepálu. Pokaždé má s sebou fotoaparát, protože v Himalájích nachází vedle radosti a klidu také tu nejlepší inspiraci. Není sice praktikujícím buddhistou, ale základní myšlenky buddhismu jsou mu blízké. „Úcta k životu a láska ke všem živým bytostem, soucit, pacifismus… Snažím se podle toho chovat – přinejmenším jsem vegetarián,“ vysvětluje svůj postoj.

Poslechněte si celé vyprávění tak, jak jej zaznamenala redaktorka Hana Soukupová.