Fejeton Evy Kadlčákové: Manévry mé matky

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Strážný na Šumavě
0:00
/
0:00

Vyjela jsem ze hřbitova a vázička se mi skutálela pod sedadlo. Nahnula jsem se pro ni. A s pohledem na návěští Strážný – Vimperk si vybavila slavný manévr své matky.

Tedy slavný je v naší rodině. Ačkoli možná – i některý jiný Strakoňák si vybaví, kterak bylo zhruba v polovině osmdesátých let toto obří návěští i se svými dvěma traverzami ohnuté jako mrcha a zarvané do meze. „Musel jsem měnit celou kastli,“ vzpomíná táta, „úplně to zdemolovala, bylo to zrovna po generálce!“

Když si tehdy pro mámu a náš vrak přijel, řekla mu bezelstně: „Spadla mi vázička, Vendo. Nahnula jsem se pro ní a přitom se mi ňák votočil volant. Když jsem se zvedla, viděla jsem před sebou tu ceduli. Tak jsem šlápla na brzdu. Byl to plyn!“

Tahle historka se šťastným koncem mě inspirovala k tomu, abych výročí úmrtí naší mami oslavila zvesela, a totiž vzpomínkami na její automobilovou kariéru:

„Starej páprda se starou páprdkou budou jezdit v červeným autě!“ rozčilovala se například, když táta pořídil tu novou karoserii rudou. Jak jsem pozorováním zjistila, mámino rozhořčení bylo oprávněné: v jásavě červených autech jezdí zásadně lidi z venkova. Zatímco naše mami – byla z venkova!

„Tak jsi mi o ní neměl říkat!“ zahlásila jindy, když s ní táta trénoval jízdy po letišti. V jehož středu byla jedna jediná, velká díra… (Měnil nápravu.)

„Ty se za mě stydíš, nebo co?“ ohrazovala se zase, když jsem se schovávala pod sedadlo, zatímco jí se už dlouhé minuty nedařilo odstartovat z křižovatky.

Pokud nám při jízdě překážel například traktor, zastavila mami u lesa a šly jsme třeba na podléšky. „Než nám vodjede.“ Naše mami nikdy neriskovala zbytečně. Předjížděním. Pročež vjela na dálnici do protisměru…

…Ale pánbu ji měl rád a dlouhá léta nám ji zachovati ráčil. A tak jsme s ní zažili ještě leccos dalšího:

Vždycky šetřila. Za benzin jí bylo líto peněz. Tudíž jsme auto s prázdnou nádrží poháněli lidskou silou: „Evčo, teď!“ zněl pokyn, na který jsme se obě rytmicky rozkmitaly vpřed a vzad, abychom ten vůz, který jsme nechaly z kopce rozjet na neutrál, udržely v pohybu ještě na vrchol kopce dalšího. Někdy se to i podařilo!

„Drncáš,“ napomenula coby spolujezdec tátu, když mě vezli na tábor. „Vendo, drncáš!“ přitvrdila za chvíli, když se stav panelové silnice nezměnil. „Drncáš strašně!!“ Načež táta prudce zastavil u krajnice, vylítl z auta, skočil k jejím dveřím a vytáhl ji ven. Hrozně jsem se bála, že ji zbije. Nebo že ji tam nechá. Myslím, že se bála taky. Zkrotle pískala: „Co to děláš, Vendo, co to děláš?“ A táta ji dovlekl k volantu, strčil ji dovnitř a povídá: „Řiď si sama, Vlastičko!“ Na tábor jsme přijeli pozdě. Sbírali jsme u lesa maliny…

…A já, když jsem teď sbírala z podlahy auta tu vázičku, vzpomněla jsem si na mámu s láskou a vděkem. Soustředěně jsem se dívala do směru jízdy a dbala, abych nepohnula volantem ani o píď. I k tomu jsou nám dobré vzpomínky na poklesky našich drahých. Mami, děkuju!

autor: Eva Kadlčáková | zdroj: Český rozhlas
Spustit audio