Fejeton Evy Kadlčákové: Kdopak to mluví II.
Možná jste slyšeli minulý fejeton, možná si pamatujete i ten starší, ve kterém jsem vám líčila, jak za mnou můj prvorozený vlezl jednou ráno do postele, zálibně si mě prohlédl a poeticky pravil: „Evi, dívko!, ženo!!“ Byly mu tři roky, znal mě jako maminku a ostatní paní jako tety a babičky, takže jsem si, s pusou od ucha k uchu, marně lámala hlavu nad tím, kde se to v tom klukovi vzalo a kdo nebo co teď z něj vlastně promluvilo.
S dětmi, zvlášť s těmi maličkými, se občas stávají situace, při nich máme intenzivní pocit, že vědí něco víc než my, že vidí do budoucna, anebo že si pamatují něco z doby, kdy měly být na houbách. „Hele, Atari,“ reagovala jsem jednou na nějaký starý televizní pořad, „to měl můj brácha.“ „No jo, Atari,“ odpověděl můj muž, „to jsem měl taky.“ „Já jsem měl taky Atari,“ přidal se náš druhorozený syn, shodou okolností také tříletý. „Jó, Jáchyme?“ my na to, „a kolik ti bylo, když jsi měl to Atari?“ „Devatenáct,“ odtušil věcně.
O tom, jak mi jako mrně vysvětlil, že přece „která by chtěla starýho dědka“, jsem vám vyprávěla posledně. Jindy jsem ho držela v náručí, u závěsného kalendáře jsme stáli, zakýval jím na stěně, zrovna takhle v létě to bylo, a povídá věštecky: „Potopně budou, bim bam, bim bam…“
No, nebyly, ty povodně, tedy nakonec, ale jeho etudy ve mně vždycky vyvolávaly otázky. „Ty, Jášo?“ rozhodla jsem se ho zeptat, než ty své případné dřívější zkušenosti zapomene, „pamatuješ si na to, když jsi byl na světě minule?“ „
Jo,“ řekl lakonicky.
„A čím jsi byl?“
„Prezidentem.“
„Prezidentem?!“
„Hmm.“
„A jak ses jmenoval?“
„František.“ Zkonstatoval to s takovou samozřejmostí, že by mu na to člověk skočil. Kdyby…
…Kdyby alespoň jeden náš bývalý prezident byl František („Leda tak Franz Josef, ty ťunťo!“). Kdyby všichni poblouzněnci, které znám a kteří věří, že skrze vhledy, terapie nebo kartářky poznali svoje minulé životy, svorně netvrdili, že byli svatým Václavem, princem z Wellsu, Marií Antoinettou anebo Kleopatrou.
Kdyby se všude nemluvilo o volbě prezidenta, kdyby náš Jáchym nemiloval píseň František od skupiny Buty a konečně, kdyby nebyl tak nadaný lhář! „Kdo to udělal, Jášo? Kdo tady rozsypal ty kolíčky a naházel je na balkón k sousedům?“ „Šimon,“ svedl pohotově pucek vinu na téměř dospělého bratra. A pro větší důvěryhodnost dodal: „Je to blbec!“
Ani jsem ho nepotrestala, lámala jsem se v pase. A uznala, že v našich dětech se k nám historie skutečně vrací. Jistým způsobem: Naši se kdysi taky zalykali smíchy, když jsem domů z první třídy přinesla znovu podepsat notýsek, do kterého jsem ve škole za tatínka velkými neohrabanými písmeny vepsala: Václav Jarolím!
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se mě o pětatřicet let později malý Jáša. „Eva,“ odpověděla jsem. Podíval se na mě šibalsky: „Eva nebo Vašek?“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.