Eva Kadlčákové: O citátech

Svým milým říkávám, spolu se středověkou lyrikou: Měj se dobře, srdéčko. Můj tatínek rád cituje písně, a když někam jdeme, pobízí mě: Pojď, holka, křídlovka zpívá. Maminka, když vám bude popisovat krajinu, řekne: Okolo lesa pole lán – a bude mít co dělat, aby necitovala ještě: Hoj, jede jede z lesa pán. A jak se bude přemáhat, tak se zaculí.

Ty jsi ale Muromec z města Muroma!, řekneme někomu, kdo si naloží převeliký náklad a hrdinně se s ním potýká. A „kvůli orientaci“ čas od času zavoláme kamarádům. Tady všude seděl… říkáme o člověku, který u nás byl včera na návštěvě. Ale kam se hrabe Bittner, to se nedá srovnat!

Vy nás ale zásobujete, pane Karfík, píše mi kolegyně ze zpráv, když na ni chrlím jednu informaci za druhou. Bratři Žídkové, spolužáci z gymplu, zase rádi říkávali: Být či nebýt anebo A přece se točí. Pověděli si to nejprve pěkně jeden druhému a pak se otáčeli na nás ostatní a frázi opakovali tak dlouho, dokud se někdo útrpně neusmál.

Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí, to byla zase oblíbená věta prezidenta Havla. A jestli se nepletu, citoval jí Jana Husa. Na jeho věčnou památku linouti se bude z kopců červená záře. Do roka a do dne vzplane znovu. A „Věta Kosinova zní: Lomikare, Lomikare…“

Což mi připomíná, že na okně se obyčejně motá „muška jenom zlatá“. A co vidíme Pod našima okny? Kachny, kachny… Babička po světnici zásadně šuká. A málokdo se odhodlá pojmenovat dceru Viktorka. Bláznivá Viktorka. A Pepek Vyskoč…

Zapeklitá je ta naše slovesnost. Zapeklitá, zavazující a krásná. A proto ji máme rádi. Ji i věrozvěsty. I když – v jejich a Husově případě – položme si ruku na srdce – ze všeho nejvíc oceňujeme ty dva úžasné volné dny, které díky nim máme. Tak: Hoši, děkujem!