Eva Kadlčáková: Žluklí
Seděli jsme u jednoho stolu a všechno bylo špatně. Špatné bylo počasí, město, lidé. Každý, na koho jsme v řeči narazili, jevil známky zkaženosti, bizarnosti, odsouzení hodnosti. Bylo to bezútěšné. V takové společnosti člověk zakrátko začíná pochybovat o čemkoli. Zůstává jako přikován, cítí, jak se na něj valí zbytečnost jakéhokoli konání. Vnímá, jak jeho tělo i duši začíná zaplavovat žluč…
Přemíra žluči otravuje lidem život. Napadení lidé po čase opravdu jaksi žloutnou, vysychají a nosy se jim podivně zakřivují. Takový nos zapšklého kořena je spíše úzký, kostnatý a uprostřed vzedmutý. Směrem ke rtům se naopak stáčí dolů. Do úšklebku, který říká: pche, já to věděl…
Prožluklý tvor se nápadně podobá ptáku. Rty má kruhovitě stisknuté k sobě, oči jako drobné otáčivé korálky. Monitoruje. A potvrzuje si, utvrzuje se a zatvrzuje. Často pohazuje hlavou. Z roztomilého čepýření trochu upjaté mladé dámy se časem stává neodmyslitelný tik zapšklé staré panny. Starou pannou přitom nemusí být jen osoba, která nepoznala úspěch u mužů (či žen), ale i u nadřízených, u dětí, sama u sebe. A tolik si ho přála. Kdysi bývala žádoucí a žádaná. Jenže osud hrál proti ní, a tak se tady zahrabala, všichni ji zneužívají a nikdo jí nepomůže. Bezohlední lumpové! Zkažený svět! Jen ona zůstala čistá. Jako vyschlá studna. Možná prosí o pomoc…
Co by se asi stalo, kdybychom pomoc žlučovitým lidem skutečně nabídli? „To je všechno hezké, ale…,“ pravili by ublížení a na každý náš návrh by vyjmenovali x důvodů, proč na takové řešení nemohou přistoupit. Katastrofické scénáře jsou jejich životním principem. Kdyby se znovu pokusili uspět, riskovali by další zklamání.
Zahořklým je proto těžko pomáhat. Ale kdo má dost síly, nadhledu a humoru, může to dokázat. A bylo by to, jako když zalije zahradu: protivná sousedka se přestane hádat kvůli prkotinám; zneuznaný učitel místo nadávání na žáky (kteří si přece nikoho a ničeho neváží!), obrátí pozornost k sobě; věčný kritik odhodí škodolibý úsměv a začne konečně něco sám dělat, sám chodit s kůží na trh. Hrdina je nablízku a ocení to slovy: „Vy jste dnes ale milá; Vidím, že máte své žáky skutečně rád, to oni to ocení; anebo: Pěkně vám to jde od ruky, člověče, ale že to není žádná sranda, vite…“ A zahrada rozkvete. Možná…
To mi běželo hlavou u stolu, kde si člověk nemohl být naprosto ničím jist. Vlastně ano, dvěma věcmi. Že až ze sebe tu hořkou žluč oklepe a zvedne se k odchodu, poskytne spolustolovníkům další vděčné téma: sebe. Ale co na tom. Všechno je lepší než žluknutí za živa. A všichni nejsme hrdinové. I ten, kdo uteče, vyhraje.
Šťastné útěky do světa naděje, milí posluchači. Pro celý rok 2013!
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
