Eva Kadlčáková: Vzpomínky

Vzpomínka přišla nečekaně. Způsobila, že jsem k té neznámé paní zahořela láskou, přiskočila jsem k ní, když si sedala na kolečkové křeslo bez opěrek, a jistila ji zezadu, aby křeslo nepodjelo. I babička byla kdysi takhle bezmocná, odkázaná na pomoc druhých. Řekla by: děkuju, děvenko. A já bych odpověděla: nemáš zač, babi. Neřekne, neodpovím...

Sedla jsem si zpátky na své místo, zaplašila nostalgii a začala přemýšlet o vzpomínkách. O vzpomínkách jako takových. Předané druhým působí často pateticky až směšně (můj táta, to byl chlap! Taky jste to už x-krát slyšeli? A též jste si pomysleli: no a co? A proto uznávám: co je vám do mojí babičky).

Vyprávěné nezainteresovaným lidem jsou obvykle jen trapné výlevy emocí (prokristapána, snad se mi tu ještě nerozbrečí – říkáte si nad šálkem kávy se sousedkou, která vám líčí smrt jezevčíka Karla).

A při nedostatku sebekritiky či přebytku kritiků se z nich stávají nezajímavé a nevtipné historky, jimiž obtěžujeme ostatní (tvé zážitky z druhé třídy tady ale vůbec nikoho nezajímají!, uzemnil mě kdysi manžel na společné večeři s přáteli. Pan Rose by řekl: abych to zkrátil... Roseovi /bože, Roseovi jsou prostě výborní!!!/, patří mimochodem k mým nejoblíbenějším filmovým vzpomínkám. Což mi připomíná vzpomínky obrazové: na abiturientské srazy nechodím, tvrdí rezolutně paní Bartošová, nesnáším ty hodiny nad fotografiemi cizích dětí! Má recht, paní Bartošová, jen si to člověk nechce připustit, jedná-li se na snímcích o jeho děti. Je na čase uzavřít závorku a přejít k látce, která s právě vyřčeným úzce souvisí. Poněvadž:).

Pro nás samotné jsou však vzpomínky základními stavebními kameny naší osobnosti. Vršíme je na sebe jakožto zkušenosti s lidmi, věcmi, ději či jevy (utvářejí nás). Jako ozvy prožitých bolestí, radostí, křivd i lásek (obrušují nás). I jen jako reflexe barev, světel, zvuků, vůní či chutí (naplňují nás).

Stačí pak podobná situace, a my pohotově vytasíme vlastní vzorec chování; stačí náznak kdysi prožitého citu a my hned víme, zda jej chceme či nechceme prožít znova. Stačí kterýkoli uložený vjem (útržek věty, úryvek písně, závan jarního větru) – a vzpomínka se s neuvěřitelnou naléhavostí vrátí (chuť sunaru mě například jednou vrhla o dvacet let zpátky: na zlomek vteřiny, ale věrohodně a prudce, mě zalila blaženým pocitem maminčina tepla a jistoty její náruče. Co jen ta paměť dokáže!?). A sedne („jako prdel na hrnec“ – jak se, s prominutím, trefně říká).

Ta moje nemocniční vzpomínka dosedla a řekla: ber ohledy, nemysli jenom na sebe. A tak dám prostor vašim vzpomínkám a ohleduplně končím...