Eva Kadlčáková: Výročí republiky

„Celkem nic,“ povídám. „Nic???“ vyděsila se ta žena. „Proč by ne,“ já na to, „vždyť Československo už neexistuje, máme přece jiný stát. Českou republiku,“ řekla jsem hrdě. Paní pokývala, zaznamenala si mou odpověď do bločku a pomyslela si nejspíš: holka je ještě mladá…

A bylo to tak. Holce nebylo ještě ani třicet a nějaké státní oslavy jí byly úplně ukradené. Navíc si mávátek užila pár let zpátky dost a dost. Sladce divoká devadesátá léta jí dala na lidové veselice zapomenout, asi jako většině jejích vrstevníků, kteří se věnovali úplně jiným radovánkám. „Vy jste se utrhli ze řetězu,“ prohlásil tuhle můj dospělý syn, „a předpokládáte, že jedině absolutní svoboda je absolutně správně.“

No, absolutismus nám byl a je asi stejně vzdálený, jako tenkrát v osmadvaceti ono výročí republiky. Ale samozřejmě vím, jak to myslel. A chápu ho, kluka v mém tehdejším věku. Rozhlíží se kolem sebe a vidí, že výsledkem našeho svobodomyslného běsnění je po téměř třiceti letech (a de facto v celém východním bloku – a nejenom v něm) skoro absolutistická vláda několika sebestředných jedinců. Jelikož jsme jim dovolili vše.

28. říjen se najednou stává něčím víc, než jen volným dnem – byť tentokrát vychází na neděli a byl by volný tak jako tak. Ještě před pár lety by pro mě tedy zanikl. Dnes ho vnímám výjimečně silně. Odkaz zakladatelů státu není passé. A není to prkotina.

Tvoří ho to věty jako: „Vlastenectví je láska k vlastnímu národu, nikoli nenávist k jiným.“ „Demokracie není panováním, nýbrž prací k zabezpečení spravedlnosti.“ A: „Slušný člověk pomáhá vždy tomu, kdo toho nejvíc potřebuje. To se nám vrátí. Vždyť přece stojí za něco, že máme ve světě pověst slušných lidí.“

Ale máme ji? Ještě dnes? S těmi všemi slovními i morálními vulgaritami, které padají od úst lidem, co si do nich nevidí? Představitelům současného státu? Autokracie jakési? 

Své dnešní zamyšlení bych proto ráda zakončila ještě jedním aktuálním citátem T. G. Masaryka: „Tož demokracii bychom už měli, teď ještě nějaké ty demokraty.“