Eva Kadlčáková: Věci II.

11. červenec 2015

Kde jenom mám tu krátkou koženou bundičku?! Nosila jsem ji v sedmnácti. Byla úžasná a sexy a zase přišla do módy. Třeba ji na sebe ještě narvu. Už dlouho ji hledám, doufala jsem, že proberu-li ty hromady odložených věcí ve sklepě, že na ni narazím. Nenarazila. Začínám propadat vážné obavě, že jsem ji snad někdy v záchvatu uklízení vyhodila. Že bych to vážně udělala? Svou nejoblíbenější koženou bundičku?!!!

Ženské časopisy nás rok co rok nabádají, abychom probraly skříně a nekompromisně se zbavily všeho, co – cituji - „jsme už dvanáct měsíců neměly na sobě“. Pokaždé se otřesu hrůzou. Jak po mně mohou chtít něco tak krutého? Přece fakt, že letos není v módě zelená anebo že balonovým rukávům odzvonilo, neznamená, že věc, která kdysi bývala pěkná, teď hezká být přestala!

Schová-li se pár nejlepších kousků do bezpečí, za dvacet let – jako když je najdeš. Co já nadělala parády v babiččině plášti ze čtyřicátých let. Ten střih! Ten materiál! Máminy plesovky z „padesátek“ mi do tanečních přesně padly. A tetin svetřík ze šedesátejch bych nosila dodnes, kdyby se na mě prostě nerozpadl. Moje blůza s netopýřími rukávy z osmdesátých let by se teď dala s úspěchem uplatnit. Mít ji. A mít, propána, onu koženou bundičku do pasu!!!

Murphyho zákon praví, že to, co dneska vyhodíme, budeme zítra dozajista potřebovat. Obávám se, že Murphy je daleko blíže k pravdě nežli redaktorky přiblblých magazínů. Potvrzuje se to nejenom na příkladu mé nepředloženě vyhozené, navždy ztracené a zcela nenahraditelné bundičky (Proč já, husa?! Podívám se ještě na půdu!), ale i na věcech daleko prostších. Například dnes jsem děkovala bohu, že jsem minulý týden nepodlehla nutkání a nevyhodila pytel starých hadrů, které se mi hromadí v komoře. Protože prasklo potrubí a jak ty hadry užiju!

Nebo do třetice: odvezla jsem na chatu starou roletu, od níž nám doma chybí konec. „Tati, mohla by se ti tu hodit. Akorát, že se bude muset vždycky sundat a navinout ručně.“ „To nebude třeba, Evičko,“ odtušil ten dobrý muž, „ten šteftík tu mám někde schovanej.“ „A co ty háky, na který se to připevňuje?“ „Ty tu určitě jsou taky, několikery.“ Všechno se jednou hodí, říkává táta. A má pravdu.

Proto nepodléhejme diktátu lidí, kteří o naší domácnosti, vkusu a povaze nic nevědí. Jen díky diskutabilní schránčlivosti a lásce ke starým nepotřebným věcem máme muzea plná krásných exponátů. Jen díky syslímu pudu schovávání kdejakých zbytečností máme skříně plné vzpomínek. A do éry mrkváčů, která se – naprosto zákonitě – vrátila, máme kompletní výbavu!

autor: Eva Kadlčáková