Eva Kadlčáková: Věci

Včera se u nás zastavili dva chlápci a jali se měnit měřiče na vodu. Ptám se: „A to jsou ty měřiče nefunkční?“ „Ne,“ odpovídají, „ale mají určitou životnost, tak je měníme, než se rozbijí.“ „Ale vždyť jsou ty měřiče skoro nové! Jsou tu ani ne pět let!“ „No, ony vypadají nově, paninko, ale jsou vlastně už staré...“ „Zdá se ti to normální?“ ptám se večer svého muže. „Zdá. Takhle to teď chodí. Někdo si potřebuje vydělat,“ odpovídá.

Asi ano. Přesto: prevence smrti spotřebiče a výměna nové věci za ještě novější je sice podivná, ale stále ještě zdůvodnitelná. Daleko nebezpečnější je podle mého názoru další jev, a to, že se věci vyrábějí tak, aby přežily záruční dobu a potom se pokud možno okamžitě rozpadly. Čili abychom byli nuceni koupit si je znovu. A znovu a zase a furt dokola. „Na tom stojí ekonomickej růst, miláčku,“ vysvětluje mi můj partner. „Ale co je mi sakra do toho?“ bráním se já, „Na to odmítám přistoupit!“

Vážně, já si nechci kupovat fén co dva roky, vždyť naši se už tři desetiletí fénujou bytelnou a zcela nerozbitnou Etou. Nechci pořizovat novej lux, kterej jsme měli teprve sedm let, zatímco babička vysávala stejnou značkou (, a proto jsem si ji vybrala!) od třicátého roku, kdy se vdala, až do přelomu tisíciletí, kdy umřela? A už vůbec odmítám argument, že naše desetileté auto bylo stará plečka a patří do šrotu i se všemi těmi elektronickými hejblátky a vymyšlenostmi, které samy o sobě nemají pražádnou cenu, zatímco to nové auto mělo cenu nesmírnou a teprve nedávno jsme ji přestali splácet. „Co je tohle krucinál za svět?!“ hromuju. „Svět s omezenou životností,“ odpovídá můj muž, „plánovitě zkrácenou.“

S takovým principem života téhle planety bytostně nesouhlasím. Ale to je, řečeno s klasikem českého humoru, asi tak všechno, co s tím můžu dělat. Snažím se proto z věcí vymáčknout maximum aspoň v době, kdy laskavě drží pohromadě. Buším do počítače a otvírám desítky souborů, s nimiž průběžně pracuji. Do myčky vkládám nádobí i se špínou. „To tam nemůžeš dávat! Takhle zasviněnej kastrol!“ lamentuje můj muž, když čistí výpusť spotřebiče. „A proč ne,“ hádám se já, „je to přece MYČKA! Tak ať meje!“ „Že jsi zase nacpala do drtičky okurku!“ rozčiluje se partner jindy, „víš, že ji musíš nejdřív rozkrájet na kousky.“ „Co bych ji krájela? Neni snad drtička od slova DRTIT? Co já jí mám co předkousávat stravu! To je její práce. Ona mi taky nenapovídá, když píšu článek!“ „Ach jo,“ uzavírá rezignovaně muž a unaveně uvolňuje víčko od sifonu...

...A takhle je to u nás pořád. Uplatňuji na předměty stejné nároky jako na sebe. Asi se to nemá. Asi je normální nechat se pohltit potřebami věcí a plnit jejich draze zaplacená přání. Asi by bylo dobré začít podporovat tu šroubovici krátkodobě efektivní ekonomiky. Ale mě to nejde. Naopak. Začínám rozumět tatínkovi, který, jak už jsem vám tu ostatně jednou prozradila, zamořuje naši překrásnou zahradu tisíci nepotřebnými věcmi, které jsou ovšem vyrobeny s fortelem, stále fungují a „můžou se jednou hodit“. Až ze mě bude babka, budu sedět uprostřed takové sbírky a budu si pochvalovat: „To jsem hospodárná. Nic nevyhodím. Uznávám starou dobrou kvalitu. A vůbec tady nežiju... v zajetí věcí!“