Eva Kadlčáková: Věci (2)

Lifestylové časopisy nás sezónu co sezónu nabádají, abychom probrali skříně a nekompromisně se zbavili všeho, co – cituji – „jsme na sobě neměli už rok“. Pokaždé se při takové četbě otřesu hrůzou. Jak po mně můžou chtít něco tak krutého? Přece fakt, že jsem přibrala pár kil anebo že zvonům odzvonilo, neznamená, že věc, která kdysi bývala pěkná, hezká být přestala! Schová-li se pár nejlepších kousků do bezpečí, za dvacet let – jako když je najdeš. Co já už nadělala parády v babiččině plášti ze čtyřicátých let. Ten střih! Ten materiál! To provedení! V součtu dnes leda tak za desítky tisíc v nějakém salónu vysoké krejčoviny.

Anebo máminy taftové plesovky z „padesátek“, jak se mi do tanečních šikly. Tetin svetřík z let šedesátých bych nosila dodnes, kdyby se mi prostě nakonec nerozpadl na těle. Za můj průměrně dlouhý život se už do módy vrátily pruhované kalhoty rozšířené i pruhované kalhoty zúžené; kapsáče, mrkváče, kaliopky, capri i legíny; blůzičky propasované i volné, s ramenními vycpávkami i bez; rukávy balónové, netopýří, nabírané, úzké, tříčtvrteční i s kanýrky; sukně s volány, kolové, skládané, dílové, mini i maxi; límečky kulaté i špičaté, teď dokonce zas krajkové; pásky titěrné i s obří přezkou; čepice s ušima i s opleteným knoflíkem na čečuli; boty na klínu, dřeváky i s kulatou špičkou. A bundy s objemnými kapsami i krátké kožené, na tělo a do pasu. Přesně jako ta moje bundička. Ach bože, jen ji mít!!!

Murphyho zákon praví, že to, co dneska vyhodíme, budeme zítra dozajista potřebovat. Obávám se, že Murphy je daleko blíže k pravdě nežli redaktorky nablblých magazínů. Potvrzuje se to nejenom na příkladu mé nepředloženě vyhozené, navždy ztracené a zcela nenahraditelné (proč já, husa?! Fakt nevim, nevim, to neni možný, podívám se ještě na půdu!) bundičce, ale i na věcech daleko prostších. Například včera jsem děkovala bohu, že jsem minulý týden nepodlehla nutkání a nevyhodila pytel starých hadrů, které se mi hromadí v komoře. Vytekla lednička a jak jsem ty hadry užila! Anebo nedávno, když jsem odvezla na zahradu starou roletu, od níž nám doma chybí konec. „Tati, mohla by se dát nahoru do chatičky. Akorát, že se bude muset vždycky sundat a navinout ručně.“ „To nebude potřeba, Evičko, pružinu má a tenhle šteftík tu mám taky někde schovanej.“ „A co ty háky, tatí, na který se připevňuje?“ „Ty tu určitě jsou taky, několikery,“ usměje se táta, jenž – jak už i vy dobře víte – nikdy nic nevyhodí. „Všechno se to jednou hodí,“ říkává nad svou sbírkou haraburdí. A má pravdu.

Proto nepodléhejme diktátu lidí, kteří o naší domácnosti, našem vkusu a povaze zhola nic nevědí. Jen díky diskutabilní schránčlivosti a lásce ke starým nepotřebným věcem máme muzea plná krásných exponátů. Jen díky syslímu pudu schovávání kdejakých zbytečností máme skříně plné vzpomínek. A do éry kalhot do pasu, u nichž je jen otázkou času, kdy se znovu začnou nosit, máme kompletní výbavu!