Eva Kadlčáková: Vánoční úklid

Vánoce, vánoční stromek
Vánoce, vánoční stromek

O vánočním úklidu se vedou spory. Jedni se domnívají, že pořádně vygruntovat je aspoň dvakrát do roka nutné, druzí tvrdí, že uklízejí průběžně a že nevidí důvod, proč by z toho právě před svátky měli dělat vědu. Osobně jsem zastáncem prvního názoru a realizátorem toho druhého!

V každé domácnosti je potřeba čas od času důkladně vysmýčit – o tom jsem se přesvědčila před rokem, když jsem po několika měsících odsunula ledničku. Každý, kdo si myslí, že vystačí s běžným utíráním prachu, nechť tento test domácí čistoty zkušebně udělá. Možná ho ale podceňuji, třeba skutečně přeskládává šuplíky, zvedá televizi a šplhá na kuchyňskou linku každou sobotu. Pak ovšem, lidičky – je to blázen!

„Mami, ty už máš obsesi!“ pohoršil se nade mnou nedávno syn, když jsem ho nabádala, aby po sobě umyl vanu pokaždé, když z ní vyleze. „Nemam,“ bránila jsem se, „dyť já po vás chci jen to, co se v jinejch rodinách dělá běžně. Proč mam ty proužky pořád umejvat já! Copak je nevidíte??“ Ne, nevidí. Běžní muži špínu prostě nevidí. Už proto, že je mnohé z nás – odborně řečeno – zbavily kompetence se jí zabývat. „Ukaž, udělám to sama,“ říkáme přece často, když nejsme spokojené s výsledky jejich uklízecích pokusů. A oni na to s radostí přistupují a ke zmíněné činnosti se vícekrát nepřihlásí. Vždyť jsme jim samy vystavily omluvenku. Že pro neschopnost, to jim v tomto případě vůbec nevadí. „S tím se musí něco dělat,“ promluvila jsem pročež sama k sobě a vyhlásila akci Škola úklidu!

„Takže: mokrý hadr se takto několikrát přehne a tímto způsobem se vyždímá,“ zahájila jsem lekci mytí podlahy. Moji chlapci se na mě dívali jako na magora. „Jak?“ ptaly se ohnuté palce mého syna – dosud uvyklé pouze ovládání herní stanice playstation. „Proč?“ tázaly se ospalé oči mého muže – sobotní dopoledne trávívaly koukáním na televizi a po obědě si dávávaly dvacet...

Inu, věnovala jsem škole úklidu několik víkendů a postupně kluky provedla luxováním, praním, mytím oken, omýváním nábytku i čištěním záchodu. „Fuj, to je hnusný!“ odplivoval si přitom náctiletý. „A vidíš, dělat se to musí,“ odpovídala jsem já. Podíval se na mě s notnou dávkou soucitu. Zdálo se, že pochopil. Doma je skutečně na práci spousta netušených a často nepříjemných věcí, které těžko může zastat jedna jediná osoba. Škola úklidu tedy přece přinesla ovoce!

„Měla jsi pravdu,“ pokýval uznale hlavou, „jsi chudák. Když si představím, že od teďka to už zase budeš dělat sama...!“