Eva Kadlčáková: Vánoční láska

30. prosinec 2017
Láska

Jak jsem se tak letos o svátcích dívala na televizi (anebo jsem při její kulise obalovala kokosové kuličky, řízky a dárky), tu jsem si povšimla jednoho společného znaku: vánoční příběhy jsou o lásce. Naprosto všechny.

I syžet mají jednotný: lidé se potkají, zamilují se do sebe, a když jim dojde, že jim pod rukama něco opravdového vzniká, rychle to začnou ničit. Pak se řadu měsíců trápí, až se jednoho svátečního dne, ideálně o příštích Vánocích, zase náhodně setkají a dojde jim, že bez sebe nemohou žít. Že to celé byl marný pokus uniknout něčemu tak strašnému, jako je láska.

Vánoční filmy mají tedy i happyend. Protagonisté svůj marný boj vzdávají a rádi si navěky padnou do náruče. Ne tak ve skutečném životě. To před láskou vztahobojně prchají, děsíce se závazků citových i finančních.

Vždycky jsem si myslela, že nových vážných vztahů se děsí jenom lidé středního a vyššího věku, jelikož jsou poznamenáni vážnými úrazy ze vztahů starých. Před časem mě ale vystrašila kamarádka, když mi líčila, jak její náctiletý syn zachází se svými několika milenkami.

„To teď tak je, Evi,“ vysvětlovala mi Lenka, „mně se to taky nelíbilo. A divila jsem se, že to ty holky připustí. Ale i starší dcera mi potvrdila, že je to běžné. Že holky, aby vůbec měly kluka, musí na tyhle podmínky přistoupit. Oni už spolu prostě nechodí. Oni spolu jen spí…“

A přitom: seriózní průzkumy lidského štěstí dokazují, že jsme se svým životem spokojeni jedině, když ho smíme žít pro druhé. Když kolem sebe máme milující lidi. Takové, kteří s námi žijí ve skupině, jsou na nás hodní a jsou kvůli nám ochotni obětovat i trochu svého pohodlí. A my pro ně. Nesobecká láska je nejvíc. Láska takzvaně soucitná.

Jenže zkuste dnes říct před ostatními slovo soucit, v době egomanické, leckdo vám pomalu vynadá. „Nejsem zvědavej na soucit,“ uslyšíte třeba. A vidíte, já jo! Mě potěší, když mě někdo polituje, fakt. Když mi sám nabídne pomoc. Ježiš, to je tak nádherný, když pro mě někdo něco udělá, i když nemusí…

„Proč toho kluka pořád podporuješ?!“ útočí na mě občas kolegové kvůli dospělému synovi. Protože ještě moji pomoc potřebuje, odpovídám jim a bolí mě podtext té otázky. Nedokážu si představit, že bych pomoc bližnímu svému odmítla. Nebo že bych mu záměrně ublížila. Že bych myslela jen na sebe.

Budete se smát, ale my jsme se doma při Člověče nevyhazovali - když se dalo táhnout jinou figurkou. Řeknete možná, že jsme děti v rodině nepřipravovali na to, že život je boj. Ale já vám budu oponovat: život může bejt prostě pěknej. A existují-li v něm jiná řešení, není důvod sahat k násilí. To jsme dětem ukazovali!

Opravdu spoustu, spoustu toho dokáže obyčejná láska. „Představ si!“ hlásí mi Lenka, „náš kluk se zamiloval! Už nemluví o ničem jiném, než o té jedné! Tráví s ní veškerý čas a snesl by jí modré z nebe!“ Tak přece, budoucí generace jsou zachráněny!

A co tím vším chci vlastně říct? Nic víc než: nežijme vánoční příběhy jen o Vánocích a skrze smyšlené postavy. Žijme je tady, teď, spolu a pěkně!