Eva Kadlčáková: Učme se od dětí

Ne, nejsem asertivní. Vůbec nejsem asertivní. Přála bych si být aspoň z poloviny tak asertivní jako ten pán, říkám si. A tu vedle mě zapiští dvacetiměsíční dcera mé kamarádky: „Neee!“ To bylo, pokud vím, i její první slovo a od samého počátku ho pronáší s rozhodností diktátorky. Ta o sobě nepochybuje. Ví přesně, co chce, a nezdráhá se své zájmy prosazovat: „Neciii!“ A lehne si na zem a kope nohama…

Já ve svém věku samozřejmě vím, že válet se po podlaze a šermovat pěstičkami k ničemu nevede. Bohužel od tří let, kdy mě rodiče „zlomili“ a vybavili pro život větou: „Buď hodná, všechny poslouchej a nikoho neobtěžuj!“, už jsem si jinou metodu neosvojila. A tak se pravidelně nechávám ukecat k věcem, na nichž nemám vůbec žádný zájem…

„Prostě si tady tiše sedneš a nějak to vydržíš,“ říkám si například, když se ocitnu ve společnosti, která mi nevyhovuje. „Budeš se tvářit, že tě to doopravdy baví, ty žvásty. Že ti chutná ten alkohol, co nechutná nikomu, protože lidem chutnají jenom jeho účinky. A že jsi šťastná, že tady vůbec můžeš být!“ Tuhle jsem trhla rekord. Dokázala jsem potlačovat své ego celých šest hodin! Opakovala jsem přitom, že mi nevadí kouř, ačkoliv mi div nevyštípal čočky z očí. Tvrdila jsem, že sranda musí bejt, i když se mi chtělo nudou plakat, a že večírek nemá chybu, ačkoli se mi neustále vracely myšlenky na kopici prádla, kterou bych mezitím stihla vyžehlit. Zdvořile jsem se usmívala a doufala, že si okolí nevšimne, jak neuvěřitelně otravnej jsem patron. A skoro mi to prošlo – všichni byli pod parou a nijak mě neřešili. Až pak: vytiskli fotky. A to byste se potrhali, kdybyste viděli ten útrpnej výraz…

Proto si pokaždé slibuju, že už proti své vůli nic dělat nebudu. Vždyť jsem přeci velká holka. Mám svůj rozum a docela dobře se znám. Vím, že když si ze slušnosti dám sekanou, rozhodně mě rozbolí žaludek. Když z ohleduplnosti pojedu s mámou na celodenní výlet vlakem, dostanu migrénu. A že pokud teď nepřeruším toho kecala, budu jeho monolog stříhat až do večera. Do večera, který potřebuji pro své blízké. Pro kamarádku a její dceru. Je tak maličká, tak rozkošná, tak sladce panovačná. Udělám to jako ona. Vykřiknu: „Dost!“ a připlácnu pánovi dlaň na pusu. Bude-li dál huhlat svou, zacpu si uši. Zavřu oči a řeknu: „Neni.“ A bude to. Otočím se a bez paměťové stopy odkráčím středem. Tak se to má dělat, šikovná holčička...