Eva Kadlčáková: Téma jako na objednávku

Obdobné propagandy by se chopil i grafik nacististický. Také v jeho podání by žena byla dělnice, jen její rysy by byly tvrdší, svaly vypracovanější a dítě blonďatější. Co by držela ve volné ruce, toť otázka. Zbraň? Symbol ekonomického vzmachu Německa, když se po první prohrané válce zvedlo z prachu, začalo zbrojit, dalo lidem práci a právě na vidině budoucího blahobytu (a pomsty) vybudovalo ideologicky silný hitlerovský stát?

Ideologie jsou potvory. Chce se mi říct dokonce horší slovo. Ve skutečnosti nepřemýšlí o lidech, nejsou tu k jejich prospěchu a neohlížejí se na ně. Jen s nimi počítají coby s prostředky k dosažení cíle. Živé osoby splývají v dav a ten vůdci zajistí výkon. Tím může být zrovna tak masová práce pro Říši, jako vytvoření vojska a posouvání jím po mapě světa kam se jen ze řetězu utrženému tyranovi a jeho přisluhovačům zamane. Anebo: může to být také mlčící většina, která svou netečnou existencí nástup zrůdné ideologie umožní.

Nepřestávám si klást otázku – a dokonce si ji s přibývajícím věkem kladu stále naléhavěji – jak se mohlo v civilizovaném dvacátém století něco tak šíleného, jako byla druhá světová válka, vůbec stát. Jak mohlo (v podstatě) menšině projít něco takového, jako nápad vyhladit jiný národ, národy. Jak se to mohlo realizovat? Proč se zástupy zubožených Židů nechaly dobrovolně nacpat do dobytčáků, proč nenapadly těch pár esesáků se samopaly, neobětovali několik prvních životů a nezasypali strážce svými těly?

Protože to není tak jednoduché. Protože ani uprostřed davu to nejsou figurky, ale jednotlivci. A každý na svém životě lpí do poslední chvilky. A protože, jak mi nevědomky, ale velmi výstižně vysvětlil v našem vysílání jeden z Jihočechů (narážím na cyklus Českého rozhlasu České Budějovice o zasloužilých osobnostech našeho kraje), biskup Jiří Paďour, „když člověk má v ruce kulomet, tak zvládne i tisíc lidí. Když jim střílí nad hlavy, nebo potom do nich, tak je stále pánem situace“. A jestli se ptáte, proč tohle všechno ten páně páterův Bůh dopustí, pak odpověď podá jiný z našich Jihočechů, doktor Václav Bedřich: „To ne Bůh, to člověk.“

I dnes jsou za vyhrocující se situací v Evropě skuteční lidé. Mají jména a většinu z nich známe. Jsou to státníci a mají moc. Za nimi stojí ti méně viditelní: finančníci, průmyslníci, oligarchové. Ti mají peníze a díky nim moc ještě větší. A úplně vzadu hrají své hry neviditelní. Tajné služby. Za jaké kde tahají nitky, o tom my, obyčejní smrtelníci nemáme tušení. Možná to často ani ony samy nevědí. Někdo je řídí. Někdo, kdo má cíl. A co jsme si řekli, že je prostředkem k cíli? No přece my, anonymní dav.

Ale já nechci tuhle nebezpečnou šaškárnu nikde a s nikým hrát! Já nehodlám nasadit ani svou ani žádnou jinou hlavu za mocenské touhy nikoho jiného. Rozhodně se jako žena nenechám odvést na vojnu a v žádném případě jako matka neobětuju mladý život svého syna Putinovi nebo komukoli jinému, prokristapána! Copak se svět zase zbláznil? Bylo nám na něm už moc dlouho dobře? A budou po nás střílet, abychom se podvolili?

Tak vidíte, přemýšlíte o tom, jaké téma zvolit pro májový fejeton, když slavíme Den vítězství a Den matek prakticky v jenom, a ono vám přijde téma jako na objednávku. Kdopak nám ho asi přihrál???