Eva Kadlčáková: Svoboda

Byla jsem takzvaným přímým účastníkem událostí a chci si je v paměti zachovat jako čas krásných nadějí, vzrušení a úsměvů. Protože tenkrát se na sebe lidé na ulicích bez přestání usmívali. Nechci zažívat to srovnání, kdy s odstupem dalších let sleduji dění na revolučních tribunách i pod nimi, uvědomuji si, kdo všechno se na vlně revoluce svezl, jak stádovitě jsme na široširých pláních reagovali a jak nesmírně naivně to všechno dnes působí.

Sametová revoluce měla silné vnitřní kouzlo. Narozdíl od skutečně drasticky potlačených tien an menů ale nepřenositelné obrazem ani zvukem. Naopak, každým dalším sdělováním degradované. Ponižované na historický materiál lezoucí novým generacím na nervy a zahanbující už i nás samé. Nás, stárnoucí hybatele dějin „studenty“.

S plynoucími léty si stále silněji ověřuji, jak prchavá jsou velká gesta. Více než ona se mi se vzpomínkou na konec roku 89 připomínají téměř nesnesitelné mrazy, trvalý nedostatek spánku, nekonečná řada rohlíků a levného salámu na okupované fakultě, zasviněné záchody a náledí, které tehdy připravilo o život nejednu spanilou jízdu. Vybaví se mi nápis bílým vápnem na výkladní skříni Národní třídy: Zachraňte Honzu Potměšila. A jsem ráda, že „oni“ ho zachránili. Že život jde dál.

S trpkostí si vzpomenu na noblesní spolužačku, kterou přišli na fakultu navštívit obyčejňoučcí rodiče a ona je rychle vypoklonkovala ze dveří. A na jinou, která byla schopna jakéhokoliv úskoku, aby se vetřela do nejužšího vedení Občanského fóra. Vůbec se mi intenzivně vybavuje nepříjemná a ničím nepodložená nadřazenost některých našich souputníků, kteří se sami a s protřelostí bývalých svazáckých předáků katapultovali do vyšších sfér politické kariéry. Ale víte co? Kde je jim dnes konec… V tom je útěcha oněch uplynulých let. Čas je spravedlivý soudce. A neupřímnost je stín, který svého nositele dříve nebo později pohltí.

Koukám, že tady zpívám na pěkně smutnou notečku. Skoro to vypadá, jako bych si listopadových událostí nevážila. Jako bych snad i litovala?! Opak je pravdou. Jsem vděčná, že jsem při nich mohla být, že jsem si tak, jak to mám ráda, mohla udělat vlastní názor, a nepřestávám blahořečit chvíli, která nám přinesla něco nesmírně důležitého. Něco, bez čeho bych se nemohla tak kriticky ohlédnout zpět. Bez čeho bych nenapsala tento fejeton. Bez čeho bych v téhle všelijaké, ale přesto hluboce milované zemi nejspíš už dávno nebyla. Něco, zač stojí zavřít oči před lidskými poklesky, které doprovázejí každou převratnou epochu, každý nový začátek. Svobodu.