Eva Kadlčáková: Svatý Václave

Jako holka jsem si říkala, že budu stopaře brát. Ne jako ti, co kolem mě ostentativně projíždějí v suchých, vytopených autech. A pak jsem na to nějak zapomněla.

Takže ho vezmu. Vypadá zuboženě. Snad nebude nebezpečnej? Nešil, okřikuju se vzápětí, sama nemáš tyhle odsudky ráda. Jenže on vypadá fakt divně... Nicméně stejně už mám nohu na brzdě...

„Nebojte se mě,“ zní první věta stopaře, když doběhne k okénku a požádá o svezení na Vimperk, „voni mě včera zmlátili a vokradli.“ Klasika, pomyslím si já, zatímco se usazuje na místo spolujezdce. „Šíleně to z vás táhne,“ řeknu bez okolků. „No jo, já dost pil, promiňte.“ Odmlčí se. „Umřel mi kamarád.“ „Takže jste pil na žal?“ „No jo, čtyři dny.“

Zasmála jsem se. Ten týpek s provinilým úsměvem, rozbitým nosem a prořídlými zuby působí tak nějak nevinně. Ale smrdí po něm celý auto.

Rozhostilo se ticho. Jen muzika udávala tempo jízdy. Podřadím, šlápnu na to a s průhledem skrz přední sklo vozu před sebou ho do táhlé pravotočivé zatáčky svižně předjedu. „Co ten kamarád?“ nadhodím. „To vám byl skvělej člověk!“ chytí se vděčně, „celej život mě podporoval. Sice seděl za rozkrádačky, ale báječnej chlap. Bohatejm bral a chudejm dával.“ „Jánošík, takovej,“ podotknu. „No.“ A přehoupneme se přes kopec.

Na rovince před Husincem nechám auto zpomalit. „Už byl pohřeb?“ ptám se. „Právě po tom pohřbu jsem tam takhle zkejsnul. A nakonec mi dali do tý držky... Ale já si to zasloužil!“ dodává sebekriticky. „Máte agresivní vopice?“ napadne mě. „Ne, já jsem jen hrozně votevřenej, po tom chlastu.“ „Provokujete?“ „Ne, mluvim pravdu.“ „To tak bejvá,“ já na to, „Čili jste trpěl pro pravdu?“ „Tak nějak.“ A mrkli jsme po sobě. Pobaveně. V Husinci.

„Jedete pracovně?“ ptá se nahoře nad městečkem. Zavrtím hlavou, snad se nebude ptát dál! Nevyptává se. Je to formát. Přehodí výhybku: „A jsme v jiný dimenzi,“ praví v Kosmu. „A už jsme zase na Zemi,“ reaguju vmžiku. Kosmo je krátká obec. „Do kosmu si můžete zaletět, kdy chcete,“ obrací se ke mně. „Jo? A jak?“ ptám se. „Pusťte tam myšlenku. A věci se začnou dít samy,“ povídá. „Vy jste věřící?“ já na to. „Ne, vědoucí.“

Znovu jsem se zasmála. Zajímalo mě, co znamená „vědoucí“. „Že vim, jak to tady funguje. Na světě. Ve vesmíru,“ povídá on. „A jak to funguje? Na světě, ve vesmíru?“ zajímám se. Chvíli otálí a pak řekne: „Třeba právě myšlenka má ohromnou sílu. Dějou se nám přesně takový věci, o jaký si řekneme.“ „Ale jděte,“ namítám, „dějou se nám spíš takový věci, o jaký se sami zasloužíme, ne?“ „To je stejný,“ vysvětlí ten chlápek, „musíme si dávat pozor na to, co děláme, co říkáme, i co si myslíme. Protože se nám to všechno vrátí.“

Dívala jsem se zahloubaně před sebe. A přemýšlela o tom, co jsem se v cíli své cesty chystala udělat. „Nedělejte nic špatnýho,“ naklonil se přede mne naléhavě, „špatný věci nesou jen další zlo.“ Je tady nasazenej, nebo co?, pomyslela si. Strčily mi ho sem vyšší síly, protože už nevědí, jak by mi řekly..., jak by mě zastavily? Divnej týpek. Sedí už zase zařezaně v opěradle.

Nadechla jsem se: „A dál?“ „Dál: stejný lidi se přitahujou. Ne protipóly. Stejný lidi. Stejný druhy. I když třeba vypadají jinak, něco mají společnýho. Něco hodně podstatnýho. Proto k sobě tíhnou.“ Znovu jsem si vybavila svoji situaci. Tíhnu ke komplikovanejm dobrodruhům, protože jsem sama komplikovaný dobrodruh? A co mám společnýho s tímhle chlápkem? „Dneska jste mi nezastavila náhodou,“ naváže na moje myšlenky. Překvapeně se po něm otočím. A říznu zatáčku. „Nebojíte se se mnou?“ nadhodím potom. „A vy se mnou?“ vrací míček. Dávám si načas s odpovědí: „Snažím se. Musíte uznat, že žádná jiná ženská by si vás do auta nepustila.“ „Však já si taky tuhle jízdu budu dlouho pamatovat,“ odvětí.

„Jak se vlastně jmenujte?“ zeptám se, když mu stavím před hospodou. „Vašek,“ odpoví. „Tak svatý Václave, orodujte za mě a mějte se dobře, opravdu!“ „A vy,“ opáčí mezi dvířky, „jeďte opatrně. Ať nikoho nepřejedete!“

Uznale mu pokývnu. A pak jsem se rozjedu do krajiny a cítím se volná a šťastná.