Eva Kadlčáková: Sbaleno

„Když jsem si vyklízel kancelář poprvé, byla plná kytek! Tahal jsem je půl dne do auta. A spolu s nimi šanony, desky, krabice, nádobí. Začal jsem novou práci. A do tamní pracovny už jsem si toho vzal pro jistotu jen polovinu. Pak se mi ale stalo, že během dvou let jsem musel změnit zaměstnání čtyřikrát. Tehdy jsem se nějakému zabydlování kanceláří odnaučil. Mám tu už jen počítač a všechno v něm. Hrneček na kafe si půjčuju v kuchyňce, obrázky a kytky nepostrádám. Naučil jsem se žít v provizoriu, stále počítat s tím, že možná budu muset odejít...“

Smutné, říkám si. Nemoci se zabydlet v prostoru. Zateplit si své místo svými věcmi. Ale na druhou stranu vím, jaké to je být neustále „sbalen na cesty“, a není to vůbec špatné. Poradil mi to kdysi jeden blízký člověk. „Evičko,“ povídá, „když si sbalíš usárnu a do ní kromě spacáku ještě sirky, konzervu a cibuli, bude ti na světě líp.“ Nemůžu říct, že by mi bylo s vždy připraveným batohem lépe na světě, ale doma v pokojíčku se mi s ním opravdu svobodněji žilo. Jako teenager, který je každou chvíli v rozepři se svými opatrovníky, jsem se skutečně cítila pevnější v kramflecích, když jsem mohla kdykoli popadnout bágl za trák a demonstrativně odejít. Možná i proto jsem to nikdy neudělala. Někdy jen příprava na řešení k samotnému řešení postačí.

„To já jsem,“ připojí se další řečník, „to já jsem se musel mnohokrát stěhovat ze země do země. Poprvé jsem přemisťoval i nábytek. Podruhé už jenom ty kytky, potřetí jsem se omezil na hadry, teď už jsem ve stavu, že vlastím dvoje kalhoty, dvoje boty a dvě košile a sbalím se na mezinárodní přesun během dvou minut!“

„Správně,“ já na to. „Člověk se zkušenostmi učí. Co mu poprvé trvá hodiny, podruhé desítky minut, nakonec už jenom jednotky.“ „Jak to?“ zajímá se další žena v diskusním kruhu, „Já před každou dovolenou stojím čtyři dny bezradně nad kufry a ne a ne tu šílenou, stresující úlohu dokončit!“ „Možná proto, že dovolená jednou ročně je málo. Chce to cvik,“ odpovídáme my ostatní. „Ale jak to děláte, aby vám věci k sobě pěkně ladily? Vždyť už to samo zabere hrozně času...“ „To je jednoduché,“ reagujeme my, „nakupujete věci už po sériích. A pak se prostě jenom rozhodnete: beru růžovou sérii nebo béžovou či černou? A navíc, dobře zvolené základní barvy sérií se spolu dají s úspěchem kombinovat...“ „Báječné!“ pochvaluje si ta dívka a už se vidí na nákupech hned několika sérií najednou. „Jo, a důležitá věc,“ dodávám za všechny, „pořizujte zásadně jen nemačkavé a skladné věci.“

„Vidím, že máte ve stěhování praxi,“ usmívá se na mě ten prvně zmíněný pán. „To mám,“ říkám mu, „nerada, ale mám. Osud se mi postaral o několik životních přesunů: za prací, za partnery, od partnerů... A každé místo, kde jsem se ocitla, jsem se snažila poznat, osídlit. Od toho, že si v něm najdu banku, lékaře a poštu, až po přátele. Že s tím místem prostě srostu, poznám ho a budu ho mít ráda. Po čase a několika dalších přesunech zjistíte, že už nechcete osidlovat žádná další místa, protože po nich pak zůstávají díry v duši. Už se nesnažíte pamatovat si názvy ulic, neznáte ze svého bydliště nic víc než cestu do práce a zpátky. Nesnažíte se poznat lidi z okolí, vědět o nich cokoli navíc a vpustit je do svého soukromí. V ničem veřejném se neangažujete...“

Ano, mnozí z nás máme stále sbaleno. V kanceláři, v kufru, někteří i v hlavě...