Eva Kadlčáková: Rodičovství

Matka a syn
Matka a syn

„Taky jsem si vždycky přál, abys mi z televize zamávala,“ pravil smutně můj dospělý syn v reminiscenci na ústrky dětství, které jsem mu kdysi připravila coby televizní reportérka. „Vážně? A proč jsi mi to neřek?“ „Řikal jsem ti to pořád!“ Aha, no to je blbý, to už nenapravím.

Jak to, že si to ani nepamatuju? Nejspíš proto, že zamávat ze sestřihané reportáže je přece jenom těžší, než z přímého přenosu udílení cen, odkud celebrity zhusta mávají svým dětem. „Tak to je mi líto. Ale dostal jsi psa Nováka...“ „No, to dostal, to zase jo,“ usměje se pyšně. Zážitek z mateřské školky, kde se mohl pochlubit vedlejším produktem své věčně nepřítomné maminky, se mu vryl do paměti hluboce a kladně. Aspoň něco!

Rodičovství je těžká, přetěžká věc. Promítají se nám do něj všechny vlivy z vlastního dětství, vzory a pavzory, tužby a představy... i skutečné schopnosti a možnosti rodičovskou roli naplnit. „Tohle svejm dětem nikdy dělat nebudu,“ říkávala jsem si jako holka, když mě máma do noci zkoušela ze slovíček, když se zastavila s jinou paní na ulici a žvanily a žvanily. Když si myslely, že nevnímám, co říkají, a že tomu, jak pomlouvají tatínky, nerozumím. Když na otázku, jak mi to jde ve škole, máma odpovídala: Ále, zase přinesla dvojku z matiky – ačkoli já téhož dne přinesla také jedničku z češtiny. Podtrženou...

A teď dělám totéž. Klábosím s kamarádkami nekonečně dlouho, domnívám se, že malé děti špatně slyší, prudím je větami: Ty jsi ale vyrostla a To to utíká. Staršího chlapce shazuju, že je hospodsko kavárenskej lempl líná, a přitom je to skvělej, hodnej a nadanej kluk. A svého malého syna pro práci zase zanedbávám. CO TO SE MNOU JE?! Cožpak nevykročím z vlastního stínu?

Možná bychom v rodičovství lépe obstáli, kdybychom se mohli soustředit jenom na ně. Ale nežijeme ve vakuu a kromě dětí nás obklopují ještě ostatní příbuzní a známí, naše práce, domácnost, ba i koníčky. Je to špatně? Určitě není. Všechno to patří k normálnímu, plnému životu. Snášení obětí na oltář rodiny děti stejně neocení. Přesto máme stále nutkání se ptát: nemůžeme dělat víc?

Jednou u nás byla moje máma, aby mi pomohla s nemocným batoletem, když jsem já potřebovala dokončit naléhavou zakázku. Ráno jsem jí chlapečka přinesla do ložnice: „Mami, prosím tě, vem ho umýt a pak dolů na snídani. Já se zavřu u počítače.“ „Jo, jo. Taky jste nemuseli vstávat tak brzy...“ Chvíli bylo ticho. Pak se začalo ozývat fňukání (moje mateřské nervy zacukaly při sebemenším podnětu), potom už nešťastný pláč.

Plynuly minuty, desítky minut, a ti dva stále neopouštěli pokoj. Co tam dělají?!, vibrovaly mi myšlenky nad klávesnicí, proč nechává to díťátko brečet? Po hodině a čtvrt mateřské nervy ruply: „No mami, proboha, ty jsi snad pořád v pyžamu? A proč se nestaráš o toho chlapečka?!“ Dívala se na mě nevinnýma očima: „Cvičila jsem jógu, pak jsem se modlila růženec a teď si natáčím vlasy...“ Myslela jsem, že mě vezme čert: „To nechápu, tohleto, to prostě NEMŮŽU POCHOPIT!“ Vytrhla jsem jí dítě a odnášela ho pryč. „Kdybys to aspoň trochu chápala,“ zavolala za mnou, „nevypadala bys tak, jak vypadáš!“
Modelka! Přivedla mě ale k resumé. Nám všem, aktivním rodičům, by občas nezaškodilo srovnat si priority. Posunout je blíž ke středu. Ideální nebudeme. Ale můžeme se o to aspoň pokoušet...