Eva Kadlčáková: Proč jsme tady

To je odpověď, kterou dává dětství. Tedy je-li šťastné. Takové dětství odpověď ve skutečnosti ani nehledá, ba dokonce nepokládá si žádnou tomu předcházející otázku. V takovém dětství člověk prostě existuje a to je príma. Žije momentální minutou, nepřemýšlí nad tím, co bylo nebo bude. Všechno je tak, jak má být. A to mu smysl dává.

Pak ale nastávají chvíle – a to i u šťastného dítěte – kdy se něco špatného stane. Malý člověk si poprvé uvědomuje, že bytí není samozřejmé, že štěstí není na příděl a že peníze se netisknou v bankomatu. Snad poprvé zakusí i ten nežádoucí pocit, že by tu taky nemuselo být. A že by třeba nikomu nescházelo. Anebo právě naopak: že by někomu scházelo a jen ať si to ten někdo hezky uvědomí. Děti přemýšlejí o odchodu z tohoto nespravedlivého světa. A je za tím křivda a demonstrace. První sebezpochybnění. A i když pomine, už u nás prostě bydlí.

K čemu je to tady všechno dobré, to je ale především otázka dospívání. Vymezování se vůči ostatním, zejména těm starším, co už mají své modely, příliš zaběhané, příliš konformní. Nerudovské posedávání za komínem už se sice nepěstuje, mladí kluci a holky přesto intenzivně hloubají o podstatě svého bytí. Jen to činí po parcích, po hospodách a po síti.

Proč tu vlastně jsme, zodpoví v dospělosti zcela nekompromisně první dítě. S ním v břiše anebo v dlaních nabýváme znovu té neoddiskutovatelné, prvoplánové životní jistoty, že existují důvody zcela zřejmé. Tohle mrně stvořit, chovat a vychovat, co je víc?!

A pak nám najednou začne scházet partnerská láska. Protože se mnohdy tou výchovou vyčerpá. Pak najednou znovu objevujeme její svody, najednou se dostáváme do střetu se svými vlastními zájmy, ohrožujeme sebe i ty, které jsme k sobě připoutali. Avšak: co nádhernějšího, co smysluplnějšího může na světě být než láska?!!

Po čase dozrajeme. Někteří. Vzdáme se úletů, smíříme se s plochou perspektivou. A začneme hledat smysl v sebeobětování. Práci, rodině, baráku… Jsme na světě, abychom se starali. Ale je to tak vyčerpávající…

Vyčerpaní se posléze ptáme: proč tady vůbec ještě strašíme? Naštěstí se narodí první vnoučátko…

A tak dále, a tak dále. Totiž, přijmeme-li premisu, že ke štěstí, k pocitu naplnění potřebujeme odraz naší osobnosti v druhých, v úspěchu a v čase. Jenže: v nich to asi není. Osobně dávám přednost náhodným momentům, jako je tento poslední: převlékám se v šatně u bazénu a kousek ode mne se baví dvě dívky. Jedna popisuje druhé nějakého kluka. Ta pořád není doma. Až zvolá: „Počkej, to je ten, co ti připomíná Kentaura?“ a obě dvě se rozesmějí. Přitočím se k nim a ptám se: „Holky, jak vypadá kluk, kterej vám připomíná Kentaura?!“ A rozesmějeme se všechny. V tomhle je setsakra smysl života, lidičky: v pospolitosti! V maličkosti, v náhodě. V tom, že tu spolu všichni jsme a že nám může být dobře, kdykoliv, kdekoliv, bez čehokoliv. Jen budeme-li chtít. Proto jsme tady.