Eva Kadlčáková: Pošli to dál

Parkuju si tak na placeném parkovišti, vracím se na místo s víc než hodinovým zpožděním a naprosto oprávněně očekávám pokutu. Botičku mi nedají, na to tam mají málo místa, uklidňuju se míříc ke kolmým stáním, bez lístečku za stěračem se to ale asi neobejde, připravuju se na realitu. A ta nastává. Lístek za stěračem skutečně je! A na něm – a na něm zaplacené parkovné!!!

Někdo z řidičů asi nevyužil celou svou předplacenou dobu. Možná se to tak i dělá, jako když na sebe parťáci za volantem zablikají, stojí-li na cestě policejní kontrola. Jako si ukážou, když lze bezpečně předjíždět, uhnou se a nepřekážejí, když jedou pomaleji a přejí spěch těm druhým. Když nejsou sebestřední, když bezohledně neomezují ostatní… uvažuju. Každopádně ten, kdo nezištně zastrčil svůj parkovací lístek za stěrač vozu s neznámou majitelkou, opět rozsvítil můj den.

Dobrý člověk ještě žije, reagovali přátelé po čapkovsku na internetu. Dobrý skutek je potřeba poslat dál, připsala jedna z nich. A toho bych se přidržela. Příště své nevyčerpané parkování taky někomu předám. A nejenom to. Chtěla bych nás všechny takhle při novém roce ponouknout k tomu, abychom na sebe byli hodní, abychom k sobě byli ohleduplní, abychom při sobě drželi, abychom si pomáhali, abychom spolu soucítili, spolupracovali, vycházeli si vstříc a dělali si radost. Protože smutku a bolesti, starostí a trápení, problémů a strachu je na světě už tak dost.

Tím bych chtěla vzkázat i lidem, kteří se zaměstnávají záští, závistí a nesnášenlivostí, aby to nedělali. Vyčerpávají svými nedobrými myšlenkami a skutky především sami sebe, a co víc: jejich zloba se jim vpisuje do tváře. Tuhle se mnou mluvila švagrová, a i když jsme se léta neviděly, třásla se vzteky. Musí mít nervy na pochodu, říkala jsem si, musí se tou svou nenávistí úplně dusit. A nemyslím, že by jí prospělo, když upustila páru. Tak jako mně zkazilo den, to naše nesmyslné setkání. A jako mně mrzelo, že jsem se nechala do neplodného rozhovoru vtáhnout a vyprovokovat až k urážkám.

Jako cholerik se ovšem ptám, jak se to dělá? Jak zachovat klid, když někdo útočí na něco nám velmi blízkého, milého a osobního? Dělá se to tak, odpovídají mi klidnější a moudřejší z mého okolí, že se na výzvy k boji neodpovídá. Nic nenaštve protivníka víc, než když vytouženou bitvu vůbec nerozpoutá. A tak se raději těšme s mírumilovnými, byť úplně neznámými lidmi. Předávejme si energii, než abychom si ji ubírali. Pravda?!

Ano. A když už jsme u toho a přestože to zní pateticky, ctěme pravdu a lásku! Protože za to stojí. Setsakra moc. Kdykoliv. I v novém roce!