Eva Kadlčáková: Plechový bubínek

…A pak se mi ten obraz najednou začal měnit před očima. Všimla jsem si jeho vysokých kožených bot a do nich nasoukaných odraných tmavých kalhot. Odrbaného, ale černého přiléhavého tílka, olysalé, ale přesto zřejmě oholené hlavy. Nějakej pankáč, bejvalej. A na to si můj teplem zpomalený mozek uvědomil, že celá ta hartusící postava souzní s rasou tažného zvířete – s nezvládnutým dobrmanem – a s jeho okovaným obojkem. A najednou se mi hlasité klení toho muže změnilo v uších v ostré útočné výkřiky, najednou jsem toho vychlastanýho hulváta viděla jako primitivního buřiče, před očima se mi vytvořila scéna srocujícího se davu a pak davu táhnoucího za tím pomateným psem a jeho pánem, davu křičícího a lynčujícího. A na záda toho muže se mi promítl nápis „nazi“.

Sledovala jsem tu skoro filmovou scénu a pochod svých myšlenek s překvapením a úlekem. Ještě před pár lety, měsíci, snad i týdny by u mě takový výjev vyvolal jenom shovívavý úsměv. Teď najednou mi rezonuje hlavou varování: starý svět se mění a čas pro lumpenproletariát opět nastává…

„Zažijeme světovou válku a zažijeme holocaust,“ prohlásil tuhle s ledovým přesvědčením můj pětadvacetiletý syn. „Něco asi přijde, ale s tím co to bude, bych si nebyla tak jistá,“ reagovala jsem rezervovaně. „Ale nebuď bláhová a podívej se kolem sebe,“ rozčílil se ten mladík s mými geny. Tolik se mi v těch svých vášních podobá. Jenže tohle měl promyšlené, prožité: „Ještě nedávno jsme se k cizincům chovali opatrně, ale tolerantně. Teď se náš spolubydlící vrací na privát s modřinama a roztrženým obočím každej druhej den!“ Nepřeháněj, zkusila jsem ho ještě mírnit. Jenže pak přijela Terezka.

Terezka má dvě krásné, dokonce čím dál krásnější dcery – mulatky. Když za mnou jednou jejich otec přijel na návštěvu do jižních Čech, bylo z toho pozdvižení na vsi. V okresním městě na počátku devadesátých let pomalu ještě černocha neviděli, zpráva o jeho příjezdu a lehkých polibcích na obě tváře se rychle roznesla krajem. Hned druhý den mi volala má matka ze Strakonic, že jí volala její sestra z Mariánek, že jí volala její kamarádka z Písku, že jsem si přitáhla domů černocha. Rychle se to vysvětlilo a rychle se to změnilo.

Ještě ale na počátku třetího tisíciletí, když holky byly malé a jejich maminka si v našem městě odskočila do krámu, všimla jsem si, jak se kolemjdoucí najednou po mně pohoršlivě dívají. Aha, pomyslela jsem si, tak tohle zažívá Terezka denně. Nejspíš už to nevnímala. Nebo se s tím spíš naučila žít. Stejně jako si holky zvykly na odstrkování od dětí i dospělých a na pravidelně se opakující útoky. „Bývaly spíš slovní a tak jednou za půl roku,“ povídá mi Terezka vážně, „teď jsou i fyzický a na denním pořádku.“ Děvčátka, která se narodila a vyrostla tady, mají naše občanství a mluví perfektně česky, s otcem koneckonců už roky nežijí, jsou nucena denně se někomu legitimovat, snášet nejrůznější ústrky a pomalu aby se začala bát vycházet na ulici.

„Vidíš,“ povídá náš Šimon, „a od toho už je jenom kousek k nějaký hvězdě, možná spíš půlměsíci na tričku a k ceduli na dveřích kina: muslimům vstup zakázán.“

Nechci se vzdát starýho světa. Mám ho ráda, cítím v něm jistotu a přijít bych o něj nechtěla. Ale tohleto, to tedy rozhodně taky nechci. Sleduji záda toho podivnýho chlápka mizícího za rohem naší ulice a mrazivý pocit z obcházejícího zla se mi pomalu a jistě rozlévá po těle…