Eva Kadlčáková: O závislosti na lidech

Jistě, láska. Ten nesmírný, krásný, hluboký cit, který nás váže k milované bytosti a spolu s ní třeba i ke zlu. Ještě to nevíme, a už nám podvědomí posílá varovné signály: Jdi od něj, jdi od něj, dokud je čas... Ale my jsme zamilovaní a žádná varování neslyšíme. Nechceme slyšet. Stejně jako rady od přátel a rodičů. To nás přece objekt naší touhy hýčká v náručí, ne je. To nám svěřil svá nejtajnější tajemství. Tak co oni mohou vědět...

Náhodou, okolí si někdy i náznaků manipulace všimnout dokáže. Ne vždy je ale umí správně rozklíčovat. Například pár uhlazený-neurotická může opravdu znamenat převahu silného nad slabší, ale i docela obyčejné soužití éterické bytosti s perfekcionistou. Obojí je reálné. A i oběť sama dlouho zaměňuje násilnické sklony partnera za projevy momentální indispozice, dočasného neúspěchu v práci anebo křivdy, kterou si v sobě nebohý nese z dětství. To pravděpodobně i nese. Ale rozhodně ho to neomlouvá. Slabší z dvojice si právě tohle uvnitř ani navenek nepřipustí. Daleko spíš ale jednání hegemona nerozumí. Nechápe, proč ubližuje právě jemu, osobě, která ho tolik miluje, víc než sebe. A kde se v něm bere ta krutost, s níž jí dělá všechny ty věci. Fyzické i psychické.

Motorem manipulátora je ale oběť sama. Její nejistota, její strach. Pudí ho k tomu, aby násilí stupňoval. Jeho výhodou je odstup. Láska, kterou k ní nepochybně cítí, totiž není nezměrná, je otočená na hlavu. Nemiluje svou oběť takovou, jaká je, zbožňuje jen představu o ní. Proto dokáže dělat všechny ty věci. Protože jeho nebolí. Protože žádný Pygmalion necítí bolest slonové kosti, do které řeže, protože ani profesor Higgins neměl soucit s Elisou Doolittlovou, když ji ponižoval ve společnosti. Byť v dobré víře, že ji tím společensky povýší.

Jsme svobodné bytosti. Kdo stojí o to, aby ho jiný předělával, měnil, utvářel k obrazu svému? Za normálních okolností nikdo. Ve stavu zamilovanosti skoro každý. A nejen, že mu dlouho nevadí a nepřipadá divné, že ho partner do něčeho strká, ale ještě tomu jde naproti. Sám chce vypadat tak, jak by si to ten druhý přál, sám chce říkat věci, kterými by se mu zalíbil, sám si chce i myslet to, co by si jeho protějšek pomyslel. Časem zjišťuje, že už neví, jaká móda se mu líbí, jakou hudbu míval sám rád a jaká myšlenka je mu vlastní. Ztratí se v sobě, ztratí se sobě. A urážky, pohrdání nebo ticho ve dvou, celý ten pocit nedostatečnosti, nicotnosti a zbytečnosti ještě prohloubí. A nejsou třeba ani hrubá slova a facky. Jenže většinou následují...

Je fascinující, jakých všech podob dokáže nabývat láska. A osvobodit se z té, která ničí, lze, ale je to dlouhá a někdy i riskantní cesta. Podstoupit ji je však nutné. Její opačný konec totiž tone v močálu, který nás dříve nebo později pohltí. A my tu na tom světě přece nejsme proto, abychom žili život jiných lidí, nýbrž abychom žili život svůj. Případně pro druhé, pro ty skutečně milující.