Eva Kadlčáková: O závislostech – Ideologie

Na myšlence samotné není nic zlého. Myšlenky přicházejí a odcházejí, napadají každého z nás, líhnou se nám v mozku ještě dřív, než si je stačíme uvědomit. A tak nemůžeme za jejich obsah: někdy veskrze dobrý, jindy překvapivě zlý a zvrácený. Za co ale můžeme, je to, jak s nimi naložíme. A jestli se necháme ovlivnit tím, jak s nimi zacházejí druzí.

O pochybných naukách se ví, že na jejich počátku stojí zcela nesmyslná premisa. Předpoklad nadpřirozené existence, beztřídní společnosti, nadřazené rasy... Ale přijmeme-li tuto úvodní pitomost jako fakt a přestaneme o ní pochybovat, začne do sebe všechno ostatní zapadat. Myšlenkový systém najednou dává smysl, ideologie je na světě.

Specifickým znakem každé ideologie je, že dává věcem řád. Zatřiďuje je do pavučiny vazeb a vztahů, příčin a následků. To je povzbudivé. Zapojíme-li se do ní, také my se totiž ocitneme uvnitř utříděného společenství. Máme v něm své vlastní místo, možná poprvé v životě jakousi jistotu, příslušníci stejného řádu nás mezi sebe berou, tedy „berou nás“, což je zvlášť pro lidi, kteří se podceňují, velice důležité. Příslušnost ke skupině, názorová spřízněnost a vzájemná sounáležitost, tomu se říká členská základna. Z ní pak vyrůstá pyramida funkcí, hierarchie moci. A na její špici stojí... předseda partaje, církevní hodnostář, nejvyšší z nejvyšších.

Problém je, když se vůdce nanominuje sám. Takové bývají praktiky náboženských sekt. Přijde maník a prohlásí: Od teďka tady budu bůh já. A protože tuhle nesmyslnou premisu zabalí do líbivých slov a zanese do systému, své ovečky si vždycky najde. Však jsme o tom už mluvili...

Právě osobními zájmy jednotlivce je ale ideologie nebezpečná především. Rozhodne-li se nás manipulátor okrást, okrade nás. Bude-li nás chtít izolovat od zbytku světa, odtrhne nás. Vezme-li si za cíl připravit nás o soukromí, o rozum, dokonce i o život, ve jménu naší společné, do podvědomí tisíckrát vryté mantry má šanci toho dosáhnout. Bude záležet na nás. Na síle naší osobnosti, na naší vlastní integritě...

Jsou bohužel lidé, kteří nad sebou vyšší moc potřebují. Kdysi mi šéfoval zoufalec – ano, i zoufalci nám často diktují, co máme dělat - který od komunismu přešel ke katolické víře, od té k ufo- a záhadologii, pak celkem logicky na psychiatrii, aby se posléze vrátil do náruče matičky strany. Vedoucí úloha proletariátu a ústředního výboru zejména, to bylo to, bez čeho se neobešel. Sám ředitel – potřeboval být řízen. Sám bez názoru – nechával se smýkat postranními úmysly šedých eminencí...

Takový šéf je na nic. Míří do pekel a bere nás s sebou. Nezbývá, než se mu vzepřít. My to udělali. A i když palácová revoluce trvalou změnu nepřinesla, protože každý převrat strhne vládu jedné skupiny, aby dal průchod zájmům skupiny jiné – stálo to za to. Už pro naše sebevědomí. Neboť: Sebevědomí lidé ideologiím nejlépe odolají. A ideologie bez lidí – nejsou nic!