Eva Kadlčáková: O svobodě slova a médiích

Hm, odpovídám s úsměvem, Svobodné slovo už opravdu dávno nevychází. Svoboda slova ale ještě nevyhynula – přesto: noviny píší tendenčně a my jsme si už zvykli na to, že to tak prostě je. Ani nás to nezaráží, ani proti tomu nic neděláme.

Nicméně: vracím se ke konstatování „svoboda slova nevymřela“: ačkoli je jednoduché prohlásit, že ano, je to opravdu zkreslený postoj a není pravdivý. Jenže: co je to pravda? Zeptal se nedávno můj kolega ze studií Marek v jednom článku a také on mi brnknul na rozcitlivělou strunu. Každý má pravdu svou. Aktér, redaktor i čtenář. Svou pravdu má jedna strana sporu i její protistrana. Pravdu má soudce i nezávislý pozorovatel. Pravda není jedna, pravda je čapkovská množina pravd.

Pravdu bychom proto neměli hledat a za každou cenu vyžadovat, vyvozoval Marek. Měli bychom prostě ověřovat informace a uvádět všechny skutečnosti, o nichž víme, že se zkrátka a dobře staly. Měli bychom je řadit k sobě, zkoušet mezi nimi hledat souvislosti, pátrat. Ale víceméně ponechávat na každém, jak se k nim postaví. Není fér vnucovat svoji pravdu jiným. Bohužel médií, která nic nevnucují, ale ještě konzervativně ověřují informace, je už opravdu pomálu, konstatoval přibližně Marek. Teď své spravedlivé rozhořčení rozšířil: uveřejnil článek další. V titulku píše, že investigativní, tedy pátrací žurnalistika, je u nás už luxusem. Přitom sám jeden reportérský pořad vede. Snad tedy ví, co říká.

Když jsme s Markem chodili do školy, každý chtěl být investigativním novinářem. Toužili jsme rozběhnout se do světa a odkrývat utajená pozadí událostí, politických rozhodnutí a kauz. Proč se tomu dnes už skoro nikdo nevěnuje a zběhla jsem i já? Je to náročné, to zaprvé. Nemáte při tom osobní život, všechno pracovní a osobní se nekonečně prolíná. Abyste se v backgroundu nechutností vyznali, musíte být na ně nějakým způsobem napojeni. Riskujete a neustále se zaobíráte něčím záporným. Vyčerpává vás to. A pak se ještě objeví nový majitel periodika a nastolí úplně jinou vydavatelskou politiku.

Co se týče neověřených informací, dříve přes dvojí, lépe ale trojí potvrzení informace nejel vlak. Teď jako by se s ověřováním už nikdo neobtěžoval. Internet chrlí ony pofidérní pravdy jednotlivců, v neuvěřitelných diskusích se k nim pak vyjadřují lidé bez znalosti věci, pouze s názorem. Na ten samozřejmě všichni máme právo. Ale nemůžeme ho vydávat za pravdu. Objektivní pravou prostě není nic víc než fakt, že se událost stala nebo ne.

No a na závěr: z novinářské etiky se nám vytratila i podstatná zásada presumpce neviny. Také o tom jsem zrovna četla článek - v souvislosti s osvobozením zdravotní sestry, předtím veřejně označované za vražedkyni. Kritici ukazují na novináře prstem. Ano. Oni informaci uveřejnili. Ale na druhou stranu: kdo po ní pásl, kdo si díky obviňujícímu titulku noviny koupil a stať na netu rozklikl? Tentýž křikloun.

Někteří posluchači mi také občas vytknou něco, co bych neměla říkat, třeba že počasí je pěkné. Musím jim za to poděkovat. Jestli se dopouštím jen takto marginálního zjednodušování aktuálního stavu povětří, pak to ještě se mnou a s mojí profesí není tak zlé :-)