Eva Kadlčáková: O snech

Připomněl mi dětství, nějaké asi čtyři roky mého věku. A to, jak jsme šly s maminkou zadem, loukama na zahradu a jak jsme potkaly rokli a v té ležel právě takový věneček a maminka řekla: „Když jsem tudy šla včera k večeru, byla tu nějaká holčička a hodila ho tam.“ Pamatuju si, jak zvláštně mi to znělo. Tajemně a nesmírně romanticky. I malé holčičky totiž jako by tušily ve věnečcích květů svůj budoucí osud, a to, že ho nějaká dívenka uplete a pak zahodí do hluboké jámy – to nemůže být jen tak… Bylo slunečné odpoledne a maminka povídá: „Pojď, naučím tě to.“ A sedly jsme si na bobek a vily jsme věnce a já jsem měla pocit, že se učím tu nejdůležitější věc svého života.

Tenkrát mi svět splýval do záhadné koule pocitů, snů a nadějí. A já jako bych tu kouli postupně rozevírala a mlhy nejasností se rozplývaly a to štěstí, které je uvnitř, jadýrko života, čekalo, až se k němu jednou proderu. Všechny holčičky si myslí, že mají před sebou úžasné dny, úžasné šaty, úžasné muže, úžasný dům a úžasné děti. Úžasné životní poslání. A dokud tomu věří, je všechno v pořádku. Tomu se říká šťastné dětství. Později zjistí, že všechno je jinak, a odkládají plnění snů stále na později. A pak jednou procitnou při pohledu na uplavávající věneček a zjistí, že uplynula i léta a koule je ještě skoro celá. Jsou ve středním věku, stojí u okna družstevního bytu, v kuchyni – kuchyň je náš úděl - ve dřezu mají horu nádobí, kolem očí vrásky, v pokoji zlobivé dítě a pořádný chlap stále nikde. Tomu se zase říká realita života.

Tak tedy nevím, čím bych ten fejeton zakončila, aby to bylo optimistické a vtipné.
Dobrá, vtipné to nebude, ale optimistické snad ano: poslouchejte, teď jsem si uvědomila, proč mi ta situace tenkrát nad roklí připadala tak opojně kouzelná. Bylo v ní něco nesmírně nadčasového. A způsobil to nejenom ten záhadný věneček, ale i nezvyklý tón v hlasu mojí mámy. Zněl, teď už to vím, jako stesk po snech, které se nestaly. Nestaly se jí a nestaly se babičce a pravděpodobně ani prababičce. Nestanou se mě a nestanou se mojí dceři. A i kdyby, potrvají jenom chvilku a stejně nás neuspokojí. To nejkrásnější na snech není je plnit, ale mít je a hýčkat. A tak vytáhněme sny ze šuplíků a pořádně je opulírujme. Pořiďme si dcery a naučme je plést věnečky. Je to to nejdůležitější, co pro ně můžeme udělat…