Eva Kadlčáková: O představách

Šla jsem z práce a připadala jsem si ošklivá. Ze splihlých vlasů mi vylezly šediny, z blbě zvoleného oblečení faldy a do hlavy mi vlezly chmury. Posouvala jsem se městem a s nelibostí zachytávala pohledy ostatních. Musím bejt ještě šerednější, než jsem si myslela!

Pak jsem si všimla, že muži se na mě dívají úplně stejně, jako si mě prohlížejí ve dnech, kdy si připadám hezká. Co je tady v nepořádku? Jsem hnusná vždycky? Anebo vypadám tak nějak standardně, a jestli mi to sluší, nebo nesluší, je záležitost jenom mojí hlavy?

Jak jsem tak nad tím přemýšlela, došlo mi, že to, jak vnímáme signály ze svého okolí, je do značné míry výplodem našeho momentálního nastavení. A vybavila jsem si letní debatu s kamarádkou, která svou historku o tom, jak sbalila nějakého fešáka, začala popisem, jak toho dne sama vypadala. Povídám jí, Alčo, ty o tom mluvíš, jako by sis pozornost toho muže musela zasloužit. Ale ty jsi přece báječná vždycky!

Asi máme – mnohé - tendenci se podceňovat. Asi máme tendenci klást svému štěstí podmínky. Asi máme tendenci trápit se představama. Takhle to zase nazývá jiná moje kamarádka. „Trápíš se představama,“ říká mi, „ono to tak ve skutečnosti vůbec bejt nemusí.“

Ano. Předpoklad, že se můžeme ostatním líbit jen za určitých okolností, je naše představa. Zažitá tím, co nám říkávali doma, ve škole, v médiích.

Já jsem si například v mládí přečetla, že bych si měla holit nohy. A tak jsem si své téměř neviditelné, zlatavé a esteticky dokonalé chloupky sedřela žiletkou, načež mi začaly růst žíně a od té doby si ty nohy opravdu musím upravovat stále!

Dneska lituju toho, že jsem nebyla víc sama sebou. Jistě by mě i takovou měl někdo rád. Koneckonců kamarád mi vyprávěl, jak mu utekla holka poté, co jí řekl, že má nohy jako laň: stejně štíhlý a stejně chlupatý. Myslel to jako poklonu.

Ano, všechno může být a pravděpodobně i je jinak. A tak, jako se – mnohé - trápíme představama, mohou se jimi úplně stejně trápit i mnozí. „Vy jste se mně vždycky líbil, Vašíku,“ řekla jednou jedna známá z mládí mému tatínkovi, když jim bylo už přes sedmdesát. „Vy mně taky, Mařenko,“ odpověděl táta, „myslel jsem, že byste mě nechtěla…“

Jak už jsem jednou napsala: jsem moc ráda za maminku, kterou jsem měla. Ale jestli něco chceme a můžeme udělat a jediné, co nám v tom brání, jsou naše představy, hoďme je za hlavu. A učiňme svůj život opravdovějším hned teď!

Spustit audio